|
V létě r. 1987 proběhla VII.-VIII. Konfrontace ve Vysočanech, kterou jsme se Standou Divišem naposledy
uspořádali. Vystavovalo tam přes sedumdesát mladých lidí. A nějak se vše
rozmělňovalo. Řekl jsem si, že by už bylo třeba naopak přímější koncentrované
energie. A tak jsme se Standou vytvořili určitý model budoucí skupiny
a zároveň si uvědomili, že musíme oslovit nejen lidi z tehdejší AVU. Nejvýraznější
mladou uměleckou osobností té doby mimo Akademii se nám zdál Jarda Róna.
Zašli jsme tedy za ním na žid'ák do jeho ateliéru. Po několika hodinách
licitování a úvah jsme dospěli k deseti jménům lidí, včetně manažera.
Název skupiny zatím neexistoval, a tak jsme si domluvili následnou schůzku
v jedné libeňské hospodě blízko Palmovky. Tehdy na ní přišel už i Václav
Marhoul. Padalo mnoho návrhů o tom, jak by se budoucí skupina měla rychle
prezentovat a pod jakým jasným názvem. A byl to Jarda Róna, který přišel
na název Tvrdohlaví. Bylo to jasné, jednoznačné a zároveň se hlásící k
možné kontinuitě v našem uměleckém prostředí. Pak už vše běželo neuvěřitelně
rychle.
Michal Gabriel
Na založení skupiny
mám jen matné vzpomínky a míchají se mi dohromady se vzpomínkami na jiná
setkání a schůzkami s Tvrdohlavými.
Vzpomínám si, že vlastní akt založení
skupiny proběhl v Obecním domě ve Slováckém salónku. Když jsem otevřel
dveře, byli tam všichni, tedy alespoň všichni ti, které jsem dosud neznal
vůbec a nebo jen od vidění. Pozdravili jsme se a představili. Hned mě
zaujal nakrátko ostříhaný člověk polehávající na lenošce poblíž okna,
opásaný širokým páskem, na kterém byla zavěšena různá kožená pouzdra,
sumky a taštičky. Zaujal mě tím, že leží a z této polohy začíná setkání
řídit. Byl to Václav Marhoul. Poblíž něj seděl štíhlý, vysoký, černovlasý
muž s brýlemi, knírkem, chováním napoleonského nebo ruského gardového
důstojníka, dlouhými květnatými proslovy. To byl Stefan Milkov. Poslední
z těch, které jsem viděl dnes poprvé, byl Zdeněk Lhotský. Později při
nějaké příležitosti prohlásil, že kdyby si měl vybrat z knihy "Pán
prstenů" postavu, kterou by chtěl být, vybral by si Gandalfa. Kdybych
knihu v té době znal, přejmenoval bych si ho tak taky. Další děj mám zamlžený
a vzpomínám si pouze na okamžik sepsání zakládací listiny skupiny. Byla
to krátká, povznášející chvilka, kdy
jsem měl pocit, že se všichni radovali z toho, že se nám podařilo překonat
vlastní skryté pochybnosti o smyslu vzniku vlastní skupiny. František
Skála preludoval na klavír a my jsme postupně přicházeli k Václavovi a
podepisovali se. Vypadalo to jako veliká nadsázka a legrace, ale myslím,
že doopravdy to všichni prožívali jako okamžik radosti a euforie.
Zdeněk Lhotský
Kolem založení skupiny
jsem registroval spoustu spekulací a množství zklamaných kamarádů, kteří
byli přesvědčeni, že jsme udělali podtrh na snažení o zásadní změnu klimatu
české výtvarné scény, potažmo pak celého politického klimatu v Československé
republice. Já osobně jsem cítil lehké zadostiučinění ze svého členství
ve skupině, protože mě bavilo všechno, co ve svém důsledku mělo za cíl
svržení komunistického blábolu u nás. Postupem času mi však začala vadit
smrtelná vážnost některých jejích členů a také to, jak se posuzovala práce
ostatních členů skupiny. Vadily mi nekonečné hovory o smyslu tvorby, do
kterých jsem byl neustále vtahován, veřejné posuzování tvorby ostatních
členů, do kterých jsem se nechal několikrát vtáhnout atd. Připadal jsem
si trochu jako na střední škole, přitom jsem cítil, jak je mi nepříjemné
verbalizování něčeho, co jsem přesně cítil citem.
Václav Marhoul
Ta zakládající schůzka
onoho dne ve Slováckém salonku Obecního domu byla od počátku trochu nervózní.
Možná to bylo dáno tím, že, jak jsem podotknul, se někteří neznali, a
také možná tím, že někteří byli z AVU a druzí pak z UMPRUM. Tenkrát mezi
těmito školami existovala jakási přirozená řevnivost a ta se promítala
i mezi zakládající členy. Celou tu trochu prudivou situaci tenkrát zachránil
František Skála. V rohu salonku stál klavír, František k němu zasedl a
začal přehrávat nějaké nezávazné melodie. To zdvihlo náladu, všichni se
uvolnili a pak už šlo všechno ráz na ráz.
Řešili jsme toho hodně. Hlavně to, proč vlastně skupinu založit. Vedle
všeho, co jsme zvažovali, nás tenkrát velmi zaujala myšlenka, že bychom
byli první skupinou po bezmála 20 letech, protože od doby normalizace
bylo zakládání skupin zakázáno. To se nám líbilo a tak bylo rozhodnuto,
že napíši soudruhům zasloužilým výtvarným umělcům na SČVU dopis a tím
bude vše vyřešeno. Pak jsem vytrhnul z nějakého pracovního bloku stránku
a napsal jsem zakládající listinu, kterou pak všichni podepsali.
Stefan Milkov
Založení skupiny
Tvrdohlaví pro mne znamenalo spojení devíti rozzlobených mladých mužů
a navázání na tradici uměleckých skupin v této zemi, která byla násilně
přerušena.
Z období života skupiny si nejvíce cením odvahy, demokratických zásad
uvnitř skupin, vzájemného respektování tak odlišných výtvarných názorů
mezi členy skupiny, naprostého soustředění na organizaci, přípravu, instalaci
a propagaci našich výstav a jejich výsledku, kteroužto činností se nám
nakonec podařilo získat své místo a podporu u odborné a uměnímilovné veřejnosti.
Vážím si také inspirativního přinosu, který na mě měla tvorba mých kolegů,
již jsem mohl sledovat tak zblízka a intenzivně. V
neposlední řadě to byla také krásná doba hrdinských činů, veselé zábavy,
divokých mejdanů končících na policii, společných výletů a doba přátelství,
jež některá trvají doposud.
Jaroslav Róna
Nepřátelské hradby
komunistického „Svazu výtvarných umělců" a dalších vazalských organizací
KSČ nebyly pouze hrozbou, ale začaly se jevit zranitelné, vhodné k rozbití
a vyplenění. 1 celá politická situace se stala snesitelnější. Byla tu
skupina stejně smýšlejících kamarádů, o něž bylo možné se opřít, jimž
bylo možné se i svěřit. Hlavně díky téhle spolupráci jsme dokázali si
sami organizovat výstavy, našli jsme skulinu v opevněních nepřítele, byli
jsme určitá síla, s níž bylo nutno počítat. To se také ukázalo na značném
zájmu veřejnosti i odborníků v té době o nás. Později po převratu se cesty
většiny členů Tvrdohlavých začaly logicky rozcházet, hlavně po umělecké
stránce. To celé nakonec vyvrcholilo rozpadem skupiny. Myslím však, že
založení skupiny Tvrdohlaví byl jeden z nejvýznamnějších činů, na kterém
jsem se podílel ve svém dosavadním životě.
František Skála
Vše vyplynulo tak
nějak samo od sebe, a když ted' o tom přemýšlím, muselo to být opravdu
spojení generačního pocitu, který byl ve vzduchu. Všichni brali umění
vážně, ale zároveň tu byl stále humor a nadhled. Za nejcenější věc pokládám
to, že se 10 rozdílných lidí donutilo navzájem se poslouchat, diskutovat
a přemýšlet o práci druhých. Schůzky byly často velmi dramatické a dokonce
i Péťa Nikl se musel naučit křičet aby se dostal ke slovu. Nesmírně důležitá
byla osoba Václava Marhoula, netradičního manažera, který se nejen umí
nadchnout co nejzhovadilejšími nápady, ale také je prosadit a zrealizovat.
Tuto atmosféru vzájemného vyhecování na schůzkách jsem miloval nejvíce.
Společné těšení na akce a výstavy. A potom instalace výstav, kdy se věci
společně skládaly jako skládačka a najednou se vyjevovaly překvapivé vazby
děl na první pohled neslučitelných.
Čestmír Suška
Co se týče založení
skupiny, nepřipadá mi až tak důležité, kdo kdy koho vybíral, tyto diskuze
slouží spíše k dodávání si sebedůležitosti a jak víme nejen z dob nedávno
minulých, nemusí být důležitější vždy ten, kdo někoho vybírá.
Nesporné je, že se v polovině osmdesátých let zformovaly nezávisle na
sobě dva okruhy výtvarníků, které později splynuly v skupinu Tvrdohlavých.
První okruh se stmeloval z bývalých spolužáků UMPRUM, v těsné blízkosti
aktivit Pražská 5 a zejména v klubku cvičenců tělovýchovné organizace
TJ ZDRAVÍ sídlící na Václavském nám. Do tohoto okruhu patřili Lhotský,
Marhoul, Milkov, Róna, Skála a Suška.
Druhý okruh vznikal na pražské Akademii mezi studenty pořádajícími Konfrontace.
Zástupci obou okruhů byli též zastoupeni v chrabré „Staré partě",
která spolu s B.K.S. vystavila během „Kabaretu Staré party" v Klubu
Na Chmelnici zbraně a jiné artefakty. Tam též navzájem zkřížili své halapartny
a kinžály v „boji o Ještěd".
Historky ze života skupiny
Michal Gabriel
Vzpomínám si na
jeden okamžik v Dánsku. Dorazili jsme autobusem na pobřeží a ubytovali
se v půjčené chatě. V okolních domcích téměř nikdo nebyl. Trochu pršelo
a Václav přišel s tím, že si musíme vyjet na koních po pobřeží. Se zuřivou
romantikou jemu vlastní mi to oznámil a nepřipustil žádné mé námitky o
tom, že koně nemáme. Spolu s Jaroslavem a ještě několika dalšími Tvrdohlavými
šel koně hledat. Za hodinu se vrátil s tím, že v 16,00 vyrážíme z nedaleké
farmy. Ve stanovenou dobu jsme si opravdu začali rozebírat již osedlané
koně. Koně byli nižší, ale pevně stavění, s dlouhou hřívou a hustou srstí.
Vyrazili jsme pod vedením majitelky farmy. Ta jela na lehčím a vyšším
polokrevníkovi. Ve skupině byl ještě jeden polokrevník, ale jinak jsme
tvořili malé a kompaktní stádečko. Sjížděli jsme ze svahu k pláži, trochu
mžilo a koně už cítili rovinu, po které se za chvílí rozběhnou. V tom
okamžiku polokrevná kobylka vyrazila a po několika cvalových krocích shodila
svoji jezdkyni. Ta se již neodvažovala pokračovat v jízdě a tak nás majitelka
koní spolu s ní opustila a vrátila se na farmu. Nyní jsme zůstali na začátku
pláže sami pouze v doprovodu malého děvčete, které s námi náhodou vyjelo
také a mělo nás později odvést zpět na farmu. V koních byla cítit radost
a vzrušení, které jsme na ně přenesli. Všichni, zvířata i my, jsme jasně
věděli, co v příštích okamžicích nastane. Nebylo to nijak složité. Cvalem
jsme vyrazili a hnali se po mokrém písku dlouhé pláže na hranici, kam
dosahovala mořská voda. Koně dostali úplnou volnost. Docválali jsme ke
skále, která pláž uzavírala. Otočili jsme koně a trochu se společně vydýchali.
Šedivá obloha se na chvíli protrhla a do očí nám svítilo podvečerní slunce.
Vyrazili jsme znovu cvalem a řvali čistou radostí.
Zdeněk Lhotský
Byla to pro nás
velmi slavnostní chvilka, jelikož s panem prezidentem se člověk nesetkává
každý den a v té době jsme si ho nesmírně vážili. Dlužno říci, že přes
veškerý politický kvas si ho já vážím dodnes. Ostatně s jeho paní Olinkou,
jsem se několikrát setkal a bylo to vždy velice zajímavé.
Pan prezident byl na večeři včas, což
se bohužel nedá říci o všech Tvrdohlavých. Seděl u jednoho ze stolků s
nějakým obtloustlým cizincem. Když jsme se ho později ptali, kdo to byl,
Václav Havel nám vyprávěl, že se jednalo o jakéhosi anglického Bohdalovou
Dvořáka, šlo o Bennyho Hilla a prý přivezl do Prahy mnoho peněz na všelijaké
opravy. Vzpomněl na krásnou historku starou několik dní. V té době se
v Praze odehrával obří koncert skupiny Rolling Stones a Václav Havel navštívil
jejich šatnu společně s Benny Hillem. Muzikanti s Rolling Stones padali
na krovky a připadalo jim neuvěřitelné, že by se mohli v životě osobně
seznámit s někým tak slavným, jako byl Benny Hill. Benny Hill zakrátko
nato zemřel.
Večeře začala vzájemným představováním
a hned od počátku prezidenta obklopili nejambicióznější členové skupiny.
Na mě a Stefana zbylo místo úplně vzadu. Vedle nás si sedla Olinka, jednak
mě znala a jednak se nechtěla míchat do vzrušených rozhovorů u hlavní
části stolu. Ten den se mimochodem na Slovensku rozpadla vláda a pan prezident
tvrdil, že se dlouho nezdrží, protože se bude muset jít dívat na Aktuality.
Večer běžel a rozproudila se docela
příjemná zábava. Těsně před začátkem Aktualit požádal prezident jednoho
z pistolníků, aby mu šel Aktuality natočit na video, což bylo dobré znamení,
cítil se s námi asi fajn. My se Stefanem jsme zvolna konverzovali s Olinkou
a dlužno říci, že to byla konverzace znamenitá a velice uvolněná a já
jsem snad poprvé v životě zažil skvělý pocit, kdy ze mě spadla škrobenost
před tak vážnou osobou a chovali jsme se všichni naprosto uvolněně. Vyprávěl
jsem Olince o svém působení v Mánesu za revoluce a o šoku, který jsem
měl z toho, že jsme začali dělat na prezidentské kampani s podporou Václava
Havla. Připadalo mi neuvěřitelné aby člověk, který byl ještě nedávno v
komunistickém kriminále, se najednou stal prezidentem. Olinka mi sdělila,
že stejný šok prožila i ona. Myslím, že jsme si ten večer velice rozuměli.
Pak najednou Václav Havel zahřímal: „Olga,
člověče, slíbilas mi, že půjdeme brzo domů a zatím tu sedíš a piješ s
pány becherovku." Mile mě překvapila familiérnost s jakou se to odehrálo,
pak ještě chvíli seděli a šli domů. V srdci jsem si uchoval hřejivou vzpomínku
na paní Olinku. Ona totiž i přes ty becherovky zůstala dámou stejně tak,
jako když za Václavem Havlem stála na balkóně prezidentského paláce jako
jeho logická lidská opora. My jsme večírek zakončili poněkud divočeji,
někteří z nás si nesli domů podepsané občanské průkazy a různé jiné dokumenty,
já si odnášel trvalou vzpomínku na tehdejší prvni dámu.
Václav Marhoul
So long, Mr. Beniak.
Z celé škály historek, které se pojí s činností skupiny, musím popravdě
přiznat, že na tuto vzpomínám nejraději.
Odehrála se v roce 1990 a to v souvislosti s předáváním ceny časopisu
Mladý svět, tzv. Bílé Vrány, studentskému revolučnímu hnutí z roku 1989
za to, že národ zbavili nenáviděného tyrana. Zavolal mi tenkrát Beniak,
šéfredaktor, a požádal mě o to, jestli by tuto výroční cenu studentům
nepředala právě skupina TVRDOHLAVÍ, která ji obdržela právě minulý rok.
Řekl jsem mu, že taková důležitá rozhodnutí musí rozhodnout skupina na
své schůzi. Svolal jsem tedy schůzi a po další bouřlivé debatě bylo odhlasováno,
že tedy studentům cenu na slavnostním večeru předáme. Zavolal jsem zpět
Beniakovi a obeznámil ho s naším rozhodnutím a on mně sdělil datum, místo
a čas. Mělo se to všechno odehrát v Karlově ulici, v divadle Disk.
Sešli jsme se tedy všichni podle dispozic
ten večer před divadlem, ale kde nic tu nic. Divadlo bylo ztichlé, nikde
nikdo. Chvíli jsme tam postávali a já začínal tušit, že nastal nějaký
problém, akorát jsem nevěděl přesně jaký. Nakonec jsem se rozhodl to vypátrat
a vypravil jsem se do opuštěných divadelních prostor. Moje aktivita slavila
úspěch, protože jsem nakonec přece jen našel jednu dobrou duši, jakousi
biletářku. K mému velkému podivu mě obdarovala informací, že zmíněná slavnost
již proběhla před dvěma dny. Když jsem s touto zprávou obeznámil ostatní,
nastalo velké rozčarování, ale ještě na ulici jsme se rozhodli, že pokud
mně Beniak zavolá a omluví se, necháme tuto urážku naší cti plavat. Dali
jsme mu na to 14 dnů.
Bohužel se Beniak neozval a neomluvil a tím tak sám sobě způsobil velké
nepříjemnosti. Svolal jsem opětně schůzi s jedním jediným bodem a tím
byl přiměřený trest pro Beniaka. Netrvalo to tentokrát dlouho, celkem
brzy byl nad ním vynesen ortel smrti, když se předtím všichni bez problému
dohodli na tom, že taková krysa nestojí ani za to, aby byla vyzvána na
souboj. Byla určena forma: střelné zbraně a také exekutoři: Róna, Diviš
a moje maličkost. Na závěr schůze byla na pergamen krasopisně sepsána
listina, jež Beniaka usvědčovala z jeho hříchů. Oznamovala také rozhodnutí
o způsobu jeho trestu.
Začali jsme připravovat plán. Museli
jsme určit místo. Nakonec jsme se rozhodli, že exekuci vykonáme přímo
v jámě lvové, tedy v redakci Mladého světa. Poté jsme určili čas a dohodli
se na tom, že aby byla jeho potupa co největší, bylo by nejlepší to provést
před zraky jeho podřízených, tedy na pravidelné redakční poradě, která
se konala každé pondělí. Pro naše potřeby najal jsem agenta, redaktora
MS Milana Krumla, který se mnou sloužil na vojně a byl mi zavázán, protože
jsem za něj vzal jednou službu na bráně poté, co polovina posádky odešla
bez dovolení velitele na pivo.
Milan Kruml byl platným pomocníkem. Nejenom, že nám předal kvůli orientaci
plánky celé redakce, ale dodal i tak potřebné informace jako na kterou
stranu se otevírají dveře do zasedačky apod. Pak už jen zbývalo určit
ono pondělí a čekat. Pro nás bylo totiž velmi důležité vědět, že ono pondělí
se porada konat bude, že nebude z jakýchkoli důvodů přeložena a že nic
neplánovaného neohrozí náš záměr. Náš agent s krycím jménem Milan nám
nakonec beze všech pochybností jedné neděle potvrdil, že den následující
bude dnem D. Obvolal jsem své dva druhy ve zbrani. Dohodli jsme se, že
akci provedeme druhý den v 11.00 s tím, že finální přípravu provedeme
ve vinárně U Rarášků. Sraz v 10.00.
Vinárna U Rarášků. Všichni se dostavili
včas a řádně připraveni. Všichni jsme měli klobouky, dlouhé pláště, náboje
i dobře promazané zbraně. (Jen pro pořádek pro čtenáře se slabšími nervy:
pistole byly tzv. poplašné a náboje jakbysmet).
Objednali jsme si všichni jedno černé kafe a jeden lak na rakev (Fernet)
a probrali ještě jednou do detailu celou akci. Kdo půjde první,komu bude
krýt záda, kdo vezme za kliku a kdo co řekne.
Zároveň jsme se rozhodli, že Beniakovi jeho pergamen s rozsudkem smrti
přišpendlíme kudlou na stůl. Jardu Rónu ale velice prozíravě napadlo,
že bude mít určitě na stole sklo a proto s sebou musíme vzít prkýnko na
maso.
Popíjeli jsme kávu, popíjeli jsme fernet. Telefon zadrnčel. Agent Milan
podal zprávu, že schůze začala. Nabili jsme zbraně, zaplatili a zdvihli
se. Venku tenkrát foukal dost silný vítr. Šli jsme po Národní třídě, odhodlaný
výraz v očích, pláště nám vlály. Standa Diviš se najednou zstavil u květinářství
a koupil tři rudé karafiáty, aniž by vysvětlil k čemu je bude potřebovat.
Došli jsme do Panské ulice, prošli vrátnicí (vrátný se radši neobtěžoval
s nějakou kontrolou) a přesně podle plánu dorazili k Beniakově sekretářce.
Seděla u stolku a něco pilně studovala. Postavil jsem se před ní a řekl:
„Dobry den. Je tady pan Beniak?" Vzhlédla ke mně, otestovala mě jako
otrapu a opáčila mečivým hlasem: ,Je,
ale má poradu'" Rozepnul jsem si plášť, vytáhl bouchačku, natáhl
závěr a řekl: „To nám ale vůbec nevadí." Sekretářka začala
ječet, ale to už šlo všechno ráz na ráz. Jarda se Standou vytáhli své
pistole, já vzal za kliku a stlačil jsem ji dolů, Jarda vykopl otevřené
dveře a Standa se vřítil do místnosti. My s Jardou v těsném závěsu za
ním. Jistil jsem pravou část místnosti, Jarda levou a Standa měl prostředek.
Porada byla plná redakčních pra-covníků, seděl jich tam dobrý tucet a
všichni absolutně nechápali, co se děje. Byli tak překvapeni, že ani jeden
z nich nedokázal vyloudit jedno kloudné slovo. Myslím, že jediný Beniak
okamžitě pochopil, o co se jedná a že jeho poslední chvilka nadešla. Zařval
jsem: ,Jděte všichni stranou'",
ale nikdo se ani nepohnul. Zopakoval jsem to a zase nic. Teprve ve chvíli,
kdy jsem řekl, aby šli všichni stranou, jinak že ohluchnou, se postupně
zdvihli a přesunuli se do rohu místnosti. Konečně nastal čas na vyřízení
účtů. Jarda se pohnul kupředu, vytáhl listinu, nůž a prkýnko na maso (na
stole bylo sklo) a přibodnul Beniakovi rozsudek na „stůl". Pak poodstoupil
a řekl: „VSTAN!" Měl tedy původně říct „vstaň, kryso",
ale to kryso zapomněl a nedokázal si na to vzpomenout. A tak asi teprve
po 10 vteřinách, kdy se Beniak zdvihal ze židle, zařval: „KRYSO!"
Beniak se konečně postavil (aspoň to jsme mu dopřáli) a pak jsme do něj
na povel nahustili obsah našich zásobníků. Celkem jsme mu nadělili 24
ran. Beniak se skácel na podlahu a Standa na něj hodil ty tři rudé karafiáty.
Pak jsme se otočili na podpatku a bez dalšího odkráčeli. Jarda bohužel
při odchodu v chodbách MS zabloudil. Od té doby je pro skupinu TVRDOHLAVÍ
Beniak tzv. „Dead Man". So long, Mr. Beniak.
Petr Nikl
Den před naší vernisáží v Arhusu
měla jakousi shodou náhod v jednom tamním klubu výstavu také Simona Rybáková.
Uprostřed instalačních příprav jsme se vypravili na její vernisáž.
Byla příjemná, v hezké půdní prostoře.
Nezdrželi jsme se dlouho, něco zobli, popili a pak se narvali do výtahu.
Spěchali jsme a výtah jel opravdu rychle, kromě Zdenka, který se zdržel,
nás v něm bylo 13. (Devět plus čtyři manželky.). A jakoby celé to veselí
z vernisáže se ztáhlo do přecpaného hermetického prostůrku. Jenomže cvak.
Snad vlivem přetížení, nebo čeho, jsme dosedli až na dno šachty. Poznali
jsme to podle značek suterénu, kam jsme rozhodně nechtěli, a i ten jsme
přejeli, takže pod dveřmi se jevil zlověstný pásek betonu.
Nejdřív nás to překvapilo. Opravdu jsme spěchali. Ta drzost dánského výtahu.
Dveře pochopitelně nešly otevřít. Absurdní situace nás po chvíli i upřímně
rozesmála. Vystřídali jsme se v mačkání nouzového zvonku, zjistili, kdo
chybí, a začli povykovat jméno Zdeněk. Ten nás naštěstí brzy objevil,
zavolal po vlastních neúspěšných pokusech naši dánskou přítelkyni Karen.
A ta šla telefonovat na jistou pohotovostní službu.
Ulevilo se nám.
Začly se vynořovat podobné historky.
Zdeněk se trochu snažil, ale po dvaceti minutách lomcování to vzdal a
šel znovu telefonovat. Vyprošťovací četa však stále nepřijížděla. Uplynula
další půlhodina. Znejistěli jsme, ale pořád to ještě šlo. Komičnost situace
vyvažovala vzrůstající neklid. Každá věta rezonovala ještě dlouho a mísila
se s dalšími.
Začali jsme si uvědomovat naše postavení jasněji než naše výškové rozdíly.
Vnímat detaily interiéru kabinky. Kovový svár, mušku u zářivky, vnitřní
teplotu, ale i hezkou barvu Františkových očí. Z této lehké halucinace
nás vytrhla Standova poznámka o zásobě vzduchu.
Čestmír, který doposud dřepěl, si stoupl. Dýchali jsme na sebe zadržovaně,
vnímali ostře siluety zbývajícího prostoru, obtisklého do nás. Bloudili
znovu pohledem po stěnách, ale nikde jsme nenarazili na ventilační mřížku.
Pamatuji si to jako zvláštní momentky
z matice uvnitř fotoaparátu.
Opětovné Stefanovy žádosti, zdali si může zapálit, byly zamítány.
Záviděníhodný flek byl u škvíry dveří.
Padl, myslím, návrh na vystřídání míst.
Dral se tam Jaroslav.
Tereza si neustále přezpívávala písničku, připravenou pro vernisáž.
Představy se mlčky hustily.
Michal se osypal krůpějemi potu.
Jaroslav vybledl do tváře zchromlého mima. Stefan přemílal nemístné vtipy.
Smál se už pouze on. Ze mě se ozvalo snad ještě sípnutí, zbytečně nemluvit.
I takoví sebevědomí lidé, jako Jirka s Václavem, přestávali věřit vlastnímu
úsměvu. Obnovily se práce na dveřích.
Zazníval k nám marný šramot kovu, páčení a občasná nadávka.
Nakonec se i Zdeněk přestal ozývat. Čas se proměnil ve zvláštní línou
bytost. Naše vernisáž v tu chvíli nikoho nezajímala. Konečně jsme spolu
byli nějakou dobu jen tak, jako holé existence.
Pak se komusi, snad přece jen Zdeňkovi,
podařilo otevřít dveře. Tomu, kdo nás uviděl, naskytl se pohled jako při
porodu.
Vyklouzli jsme hladce, ještě trochu
nafouklí plodovou vodou a se závějemi dechu za ušima. Spiklenci strasti.
Jakoby nic.
Brzo všem zase otrnulo, ale stejně se mi pořád vrací vzpomínka na ten
vzácný, prenatálně odintelektualizovaný stav, kdy jsme si byli všichni
tak nějak blíž...
Jaroslav Róna
Měli jsme výstavu
v dánském Arhusu, kam jsme přijeli. Po zahájení výstavy jsme dostali pozvání
od ředitelky městské galerie a odjeli jsme na severní výběžek ostrova,
kde jsme pobývali v takové chaloupce z mechu a kapradí, mezi obrovskými
dunami písku v opuštěné krajině u podivně vlahého, olověně zabarveného
moře, s olověně zabarvenou oblohou, s vlažným silným větrem, jenž přinášel
kromě vůně mořské soli a ryb také dlouhé vláčné vlny na nekonečné prázdné
pláže. Zdeněk se Stefanem (stále trochu přiopilí) si koupili vlasec a
takové malé gumové chobotničky s udicí, že uloví v moři rybu a tu si upečeme.
Neměli prut, ale šli na pláž, že to tam budou nahazovat do vln jejich
speciálním způsobem. Šel jsem s nimi. Vlny neustále přinášely vlasec i
s návnadou zpět a oni to zkoušeli znovu a znovu. Také jsem to zkoušel.
Pomalu přicházeli ostatní Tvrdohlaví a ta-ké to zkoušeli. Byli jsme celí
zmáčení, po kolena ve vodě v prudkém větru, nahazovali jsme tu udici a
stále jsme se zamotávali do vlasce. Zkoušeli jsme to všichni, a všichni
věděli, že to nejde udělat, ale zkoušeli jsme to do nekonečna. Smáli jsme
se při tom tak, že jsme snad přivolali jakýsi nadpřirozený stav zastavení
času či božího prozření. Myslím, že jsme to tak uvnitř cítili všichni.
To byla jedna z nejšťastnějších chvil v mém životě s Tvrdohlavými. Myslím,
že nic nás nemůže více charakterizovat.
František Skála
Po vernisáži v Rennes
jsme se vydali na pár dní do Bretagne. Pro většinu z nás to bylo první
setkání s tímto legendárním krajem. Poprvé jsem viděl ten fascinující
přírodní zázrak odlivu a přílivu. Přijeli jsme do do Ploumanacu s růžovými
skalami tvarů granátových jader.
Je tady oceán a olizuje nám boty. Večer se v hospodě opíjíme cidrem, zpíváme
české písně a učíme se tančit bretaňské tance. Držíme se za malíčky a
prožíváme chvíle naprostého štěstí. Jdeme spát k moři, ale to zmizelo.
Jen měsíc ozařuje tu šílenou krajinu mořského dna.
Ráno mě budí zvuk vln blízko mé hlavy.
Václav dal sraz u autobusu na desátou. Všichni vědí, že je nutné respektovat
tyto vzájemné dohody, jinak bychom se nikam nedostali. Někteří lajdáci
jsou však opět nedochvilní. Jsme rozhořčeni. Jak může být někdo tak bezohledný.
Osm lidí čeká na dva. Vydáváme se je hledat, abychom jim řádně vyčinili.
Jsou nízké mraky a zvláštní jasné, ale měkké světlo. Moře už zase ustupuje
a já jdu za ním po pevném dně s keříčky řas a bílými kloboučky škeblí.
Boty ťápají v blátíčku a všude tečou stružky jako při jarním tání. V dálce
zahlédnu dvě malé postavičky. No tohle, tak my
tady stepujeme v autobuse a oni si tady užívají přírody. To jim dám sežrat.
Energicky vyrážím za nimi.
I když je podzim, slunce začalo hřát,
že by se snad dalo i koupat. Občas se nezdržím a sehnu se pro nějakou
mušli. Sestupuji mezi kamennými útvary a tempo se zvolňuje, jak je můj
zrak čím dál víc zaměstnáván tou krásou. V prohlubních zůstala voda a
ted', prohřátá sluncem, vytváří kamenné bazénky s přehlídkou řas, sasanek
a drobných živočichů. Z růžových skalisk visí trsy mořských řas, utvořených
z oné úžasné matérie, jejíž valnou část tvoří právě voda. Připomíná jakousi
pružnou umělou hmotu všech stupňů prostupnosti světla, barev, forem a
tvarů. Lesknou se ve slunci, odhalujíc pozemskému oku krásu podmořského
světa. Od černých svazků s drobnými kuličkami plováku na koncích, přes
škálu hnědí k lahvově zelenému lupení až po dlouhé, temně žluté koženné
řemeny neustále propírané oceánem.
Když jsem konečně dorazil k těm dvěma provinilcům, neřekl jsem jim ani
slovo výčitky. Mohli jen zachytit můj chápavý pohled. Byli jsme společně
zasaženi tím zázrakem a nebylo třeba slov. Myslím, že to samé prožívali
i ostatní. Postupně se trousili po mořském dně a zůstali jsme tu společně
zbytek dne.
Čestmír Suška
Po silnici E 50,
někde za St. Brienc, se řítí autobus Karosa české poznávací značky a z
jeho oken se line táhlý a hřímavý nápěv staré keltské bojové písně. Okolo
oken se míhají „orientální" věže bretaňských kostelíků, před nimiž
stojí domorodé obyvatelstvo v dřevácích, v jedné ruce palačinku, v druhé
calvados a ohromeně pozoruje projíždějící kolos. Ženeme se k růžovému
granitovému pobřeží, kde moře při odlivu odtéká tak rychle, že mu sotva
stačíš. Jdeš za ním a scházíš do pohádkové podmořské říše.
Když večer uléháš na pobřeží, je moře v nedohlednu, uprostřed noci úplněk
osvětluje šplouchající vlnky a paty spacáku. Ráno se probudíš a zíráš
do kamenných kulis surrealistického představení.
|