1957
- narozen 27. dubna 1957 v Praze
-"Paradoxně mě pro výtvarné umění, abych to tak vznešeně nazval, zapálil nejvíce můj děda z matčiny strany, který byl holič v důchodu, neustále v dobré náladě, připraven si se mnou a mou sestrou hrát, vyprávět veselé historky ze života, zejména z Rakousko-Uherska a podobných míst z pohádek a bájí.
Výtvarné umění pro něj byly hlavně obrazy "na Hradě", kde jednou byl s babičkou, a které byly tak namalovány, že (je hovor o portrétech vznešených šlechticů a šlechtičen) koukaly za člověkem, kam se vrtnul. V cizině byli s babičkou pouze na zájezdu v Polsku, kde na ně nejvíce zapůsobily solné doly a Osvětim. Jinak podle dědy byly obrazy dobré pouze k tomu, aby se za nimi "držely štěnice".
Co se týče tzv. moderního umění, byli děda s babičkou zasažení nejvíce Picassem (myslím, že nikoho jiného neznali) a jeho tvorbu děda charakterizoval slovy: "To je ten Pikázo, co namaloval nahou ženskou s vočima na prdeli."
V každém případě děda vzal jednou špačka inkoustové tužky, vytáhl z kuchyňského stolu arch zažloutlého papíru a povídá: "Umíš nakreslit Indiána?" Povídám: "Neumím." Děda naslinil tužku a před mýma očima nakreslil naprosto samozřejmě schematickou figurku s čelenkou, tomahawkem a koněm. Celé se to dalo všelijak kombinovat. Na koni, peší, s oštěpem, bez ostěpu, jen se sekyrou, s jedním perem, s deseti...Neuvěřitelné. Zkusil jsem to a šlo to. Mohl jsem nakreslit klidně celou bitvu s jednou figurkou indiána. Níc víc jsem nepotřeboval.
Myslím, že na mě nejvíc zapůsobila samozřejmost, s jakou to děda nakreslil. Základ byl, že mi to nepřišlo těžké, že to přeci musí umět každý. Myslím, že nic jiného děda nakreslit neuměl. Babička například uměla kreslit krásně.
Ta samozřejmost mě provázela celý život. I když se to někdy zadrhovalo, stejně mi to kreslení, malování, modelování nepřipadalo težké. Vždy mě překvapovalo, že to někdo neumí.
1972
- po skončení základní devítileté školy se neúspěšně pokusí dostat se na Střední odbornou školu výtvarnou v Praze na Hollarově náměstí, posléze nastupuje do učiliště KARA Hlinsko (obor kožešník)-
Období prvních vážných rozhodnutí, ale první kroky podniká otec: najde učitelku, která dává J. Rónovi hodiny kreslení:
"Slečna Evelýna Seydlová, výtvarnice pracující v Albatrosu (Domě dětské knihy), byla potřeštěná v mnoha ohledech, ale výtvarné umění bylo pro ní Božstvo. Dokázala člověka pro celou vec absolutně nadchnout. Já, který Jsem do té doby kreslil pouze nápodoby karikatur Disney a spol., jsem začal ze dne na den dělat studie květin, starých popelnic, zátiší, akty, portréty, kopie kreseb starých mistrů a připravovat se na zkoušky na skolu. Byly za tři měsíce.
Z kreslení jsem udělal, z čestiny taky, z matematiky nikoliv. Dostal jsem čistou 5. Rodiče se mě ptali, co bych rád dělal jiného. Řekl jsem, že nevím, ale rád bych byl v teple. Táta si vzpomněl na pana Krále - byl to velký zrzavý pán židovského původu, který žil ve Švýcarsku a vydělával tam velké peníze, jeho povolání bylo kožešník. To se mi zamlouvalo."
1975
- studia na Střední odborné škole výtvarné v Praze (ukočená v roce 1978) -"Poslední (třetí) rok přišla z této idylky ledová sprcha, přemístění zpět do Prahy do továrny, rok vstávání v půl páté ráno, cesta dělnickou tramvají do děinické čtvrti Holešovic, píchačky, práce na úkol, dělnictvo primitivismus.
Stále stejně ubohé přisprosté žertíky v šatnách s plechovými šedivými skříňkami a únava z nevyspání a ze stereotypu. Bylo mi 18 let. Jednou jsem šel do kina Hvězda na Zanussiho film Iluminace. Příběh člověka, co hledá své místo na světě. Zamyslel jsem se nad sebou, co ty, proboha?! Najednou jsem dostal vnuknutí, něco jako rozkaz shůry či co? Budeš malířem.
Vrátil jsem se v noci domů, vzbudil rodiče a sdělil jim své rozhodnutí. Oba řekli, že mi pomůžou, pokud pro to udělám všechno. Začal jsem tedy dělat. Přihlásil jsem se tedy do přípravky pro dělnictvo na zkoušky na střední školy..."
1978
- studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze: v ateliéru sklářského vý-tvarnictví prof. S. Libenského (ukončená v roce 1984) -
Rozhodnout se, sebrat se a jít, tehdy ovšem nešlo bez mnoha ponižujících procedur, které Róna statečně absolvoval a vrací se k nim vzpomínkou na tuto mimořádně trapnou dobu trapných lidí.
"Chtěl jsem původně na grafiku k prof. Čepelákovi, o němž se říkalo, že je v klidu. Ale tam se hlásilo víc lidí, než se vylodilo spojenců v Normandii. Vlastně ale nejdřív jsem šel (ještě před uvažováním o AVU) na UMPRUM za Jágrem (byl pouze asistent, i když vedl ateliér, protože to prý neměl u Nich úplně OK), ukázal jsem mu svoje studie a ilustrace i grafiky a on mi řekl, že moje veci se nehodí pro děti, byl to ateliér animovaného filmu (ta moje vytoužená karikaturistická dráha).
Řekl jsem mu, že animovaný film nemusí být pouze pro děti a on mě s pohrdlivým úsměškem propustil. Už se se mnou dál nechtěl zabývat. Šel jsem na doporučení prof. Soukupa (starý komunista z UMPRUM, obor šperk), s jehož dcerou jsem tehdy chodil, za prof. Mikulou, jenž vedl ateliér ilustrace. Nevěděl jsem, že je největší komouš a svině na škole. On si s mírným odporem prohlédl mé věci a tvrdě mi sdělil, že moje práce by charakterizoval jako tvorbu "pokleslého městského intelektuála" a oni potřebují do ateliéru "zdravý vítr z hor". Nato mě vyhodil.
Poté mi otec sdělil, že se zná se ženou nějakého architekta Gotze, jenž projektuje vilu jistému prof. Libenskému, a ten prý je výborný pedagog a dá se tam, i když učí na UMPRUM sklářské vý-tvarnictví, jak malovat tak sochařit, tak dělat grafika. Vzal jsem tedy svoje práce a jeli jsme za arch.Gotzem. Architekt Gotz řekl, že to je velmi dobré a že mě ohlásí u profesora Libenského.
Profesor Libenský na mě udělal ohromný dojem. Byl úplně maličký, plešatý, s rudým zátylkem, měl krásný oblek na míru, stále kouřil a byl nesmírně sympatický. Zaplnil jsem svými pracemi celou podlahu jeho ateliéru na UMPRUM. On si vše pozorně prohlédl a pak řekl, ať přijdu za 3 měsíce a přinesu vše, co udělám odteď do té doby. Po třech měsících jsem mu opět zaplnil ateliér svými novými pracemi - opět si to pozorně prohlédl a pak řekl: Chceš být malířem? Přisvědčil jsem s hrůzou, na to on: Tak jím budeš.
Přijal mě v zásadě ještě před zkouškami, které jsem udělal nedlouho poté. První roky na UMPRUM byly pro mě tak převratné, asi jako pro neandrtálce, co je vybrán NASA jako adept na kosmonauta pro cestu na Mars. V ateliéru na skle byl sice dril a šikana podobná mým zkušenostem z učňáku, ale podstupoval jsem to s vědomím, že je asi nutné pro umění trochu trpět. Libenský měl u mě autoritu vetší než můj otec.
Zpočátku mě dost dusil, ale později jsem si vypracoval privilegované postavení premianta. Mohl jsem například začít malovat figuru o rok dříve než spolužáci. Myslím, že poznal ve mně fanatika a docenil to..Jakousi duší a realizátorem v ateliéru byl asistent Karel Vaňura, nenáviděl soudruhy, a fyzicky byl pravý opak Libenského. Vysoký, irský typ, stále kouřil, měl dobrou náladu a byl dobrák. Ten nás korigoval také a tvořil prostředníka mezi profesorovými vzletnými slovy a idejemi a realitou..."
1979(?)
- účast na akci "Výstava domácích prací", tam vystavují, mimo jiné i Skála a Milkov
-"První závažná umělecká akce s nádechem odporu vůči oficiálnímu umění byla školní výstava pořádaná z naší iniciativy - "Výstava domácích prací" ve veliké učebně v přízemí UMPRUM. Dali jsme tam schválně "provokativní práce". Skála tam měl obraz ,MERSIK", což byl krycí název pro Meresjeva, plazícího se s rozstřílenýma nohama od letadla. Já tam měl soubor strukturálních obrazů, malovaných pod vlivem Antonia Tapiése s obrovskými názvy v němčině. Např.: "Polovina muže s dřevenou nohou", "Krajina z vepřových vnitřností"',
J. R. na zahájení své 1. výstavy v koleji Na kotli, 1984
Zahájení výstavy v Savarinu 1987, s Vaškem Koubkem
"Krajina s dvěma kříži".
Byl z toho velký poprask. Rektor a politruk Mikula se dokonce vrátil z letiště (letěl asi do Moskvy pro instrukce) a výstavu zakázal. Některé lidi chtěl vyhodit ze školy, mezi nimi mě. Celé to zachránil Libenský a ty idioty nějak ukecal, ale já mu musel rukoudáním slíbit, že už nebudu bez jeho vědomí a povolení během školní docházky vystavovat.
1981
- první a na dlouhou dobu jediná cesta "na Západ", do Francie
-"V roce 1981 jsem po těžkém boji získal výjezdní doložku a podnikl jsem cestu na vytoužený západ, samozřejmě nejprve do Paříže (inspirace z četby), pak do Španělska, všechno stopem. Měsíc jsem cestoval po Francii a zpět jsem se vrátil úplně vyměněn. Začal jsem malovat groteskní divoké obrazy, informel jsem zavrhl.
1983
- série kreseb s motivem Psa -
- v prvním čísle školního časopisu ŠUM, které vyšlo v listopadu 1983, je uveřejněn rozhovor s J. Rónou, studentem 6. ročníku ateliéru užitého skla , osobnost umělce přibližují i dvě kresby a dva texty
1984
- končí studium na UMPRUM v Praze -Jaroslav Róna absolvuje sochami Velký a Malý pes, sérií expresivních skleněných lahví a "kartonem pro vitráž (protiválečnou, to bylo zadání)". Diplomová práce vzbudí rozruch a Róna se stává uznávanou osobností nastupující umělecké generace.
"V roce 1984, kdy jsem skončil UMPRUM, už bylo cítit tání. Myslím, že tou dobou ňák nastoupil ten Gorbačov a já je viděl jít poprvé po ulici s Husákem na baterky a těma ostatníma kreténama a sledoval jsem je z okna toho domu Na můstku, byl jsem těsně nad nima a říkal jsem si, že jestli vylezli z těch svejch zasranejch aut a jdou pěšky mezi lidma po ulici, tak už se asi něco děje. Že to půjde tak rychle, to jsem teda netušil."
1985
- namaluje obraz "Kanonýr", uzavírající období "grotesky" -
V rozhovoru s L. Hlaváčkem a K. Srpem,publikovaném ve Výtvarném umění
6/91, je i umělcova charateristika fáze "grotesky":
"Moje první věci, tedy ty groteskní, vycházely z pocitu absurdity doby, ve který vznikaly. Jenom formu jsem převzal, tu jsem si nevymyslel. Dělal jsem panáčky - převzal jsem tu figuru od Mordilla (kreslíře, kterej dělal velký nosy) a přidal jsem pistole, střelbu a psy. Vytvořil jsem absurdní, krutě směšnej obraz, kterej vyjařoval, jak se mi tehdá zdálo, můj vlastní pocit. V určitou chvíli jsem s tím přestal."
- stává se "významným členem Staré party, významným Ještědovcem" -
- ve spolupráci s Tomášem Vorlem napsal a režíroval hru Malý Nezbeda -"Roku 1985 se stalo toh!e: Divadelník a architekt David Vávra mě seznámil s Tomášem Vorlem, studentem režie na FAMU, a sdělil nám, že on musí nastoupit výkon vojenské služby a tak je nutné, abychom já s Vorlem pokračovali v psaní hry, jíž on s ním započal. Jejich práce spočívala v základním nápadu, že "jdou dvě stařenky světem a sbírají byliny, přičemž říkají moudrosti".
Já jim na to řekl, že celou věc vidím jinak, a to tak, že "divoký infantilní skřet Malý Nezbeda rozbíjí všechno, čeho si ostatní spořádaní občané (jakož i jeho rodina) váží." David Vávra odešel na vojnu a my s Vorlem jsme se snažili vytvořit divadelní hru ze sloučení těchto dvou nepochopitelných principů, jež jsme intuitivně považovali za správné."
- Obrazy a kresby, VŠ koleje Na kotli, Hradec Králové, (první samostatná výstava) -
Rok 1988 - pro výstavu v Mladé frontě, koláž (autorská) s Ještědem S Alešem Najbrtem, 1989.
1986
- Obrazy a sochy, Ústav makromolekulární chemie ČSAV, Praha
-V textu katalogu výstavy, jehož autorkou je Marie Mžyková, jsou popsány umělcovy obrazy a plastiky "hrozivých asyrských monster, nezahubitelných tropických šelem, uvolňujících reflex strachu."
- účast na kolektivních výstavách:
IV. Konfrontace, Smíchov, Mozartova ulice, Praha, V. Konfrontace, Svárov -Z Konfrontací se během tří let jejich existence (od r. 1984), stala významná událost a vlastně jediná, byť pololegální, prezentace nového umění. Róna měl od počátku od této akce, pořádané studenty Akademie v Praze, "zdravý odstup". Možná i proto, že on již své krátké období "divoké" malby skončil a našel výraz, který mu byl vlastnější. "Když začaly ty Konfrontace , tak jsem nejdřív nechtěl vystavovat s těma studentama. Měl jsem už svůj vyhraněný styl a oni všichni se mi zdáli nepůvodní a vokoukaný z toho, co jsem znal z časopisů, nová vlna a italská trans-avantgarda. Potom mě někdo přesvedčil, abych s nima vystavil v Mozartově ulici na Smíchově...
Tam jsem se seznámil s Jirkou Davidem, Standou Divišem a později s Gabrielem. líbilo se mi, jak jsou zapálení pro věc a velmi odvážní. Sami jsme taky začali něco organizovat. Znal jsem se s Česťou Suškou přes nějaký ženský, a ten mě pozval na divadelní přehlídku do Ticháče a taky jsem začal fungovat přes Davida Vávru se Sklepem, Mimózou a celou Pražskou pětkou. U divadla Sklep jsem se seznámil s Marhoulem a přivedl ho do skupiny Tvrdohlaví."
- v divadle na Chmelnici se koná Kabaret
Staré party a je předvedena hra "Boj
o Ještěd", kterou Róna napsal -
"To byla taková zkrácená historie dramatickou
formou, kde bylo ukdzáno, jak Staroparťák sedí
doma u rádia a pět Staroparťáků mu hrají
mámu, tátu a děti. Z rádia se hlásilo, že agentura Bašibozuk hlásí, že Turci obléhají Ještěd a chtějí navršit z hlav národa ještě jeden Ještěd. Staroparťák vstává a říká mámě, že už je nejvyšší čas, a odchází do bitvy.
Tohle se hrálo šestkrát, protože každý Staroparťák to chtěl hrát tak, jak on to cítí, to s tou bitvou, a dalších pět mu hrálo mámu, tátu a děti." Vzhledem k tomu, že celou polovinu Tvrdohlavých tvořili členové Staré party, je citát vhodný k pochopení poetiky, která se zakládala na absurditě a principu opakování.
1987
- Kresby a obrazy, KS Opatov, Praha
-K výstavě, která se uskuteční v lednu 1987, je vydán list s reprodukcí obrazu "Člověk a sloní noha" a s textem Jany Ševčíkové , pojednávajícím o českém prostředí a tradici grotesky v souvislosti s Rónovými obrazy, které "překročily anekdotické líčení lidských situací a zobecnily je do větší vnitřní logiky a zákonitosti."
- Obrazy, Klub školství Savarin, Praha -
- Kresby, DK ROH, České Budějovice (AJG Hluboká nad Vltavou) -V katalogu výstavy, uskutečněné v říjnu a listopadu 1987, je úvodní text Vlastimila Tětivy a Rónova bajka o malíři, "jenž se chtěl svou tvorbou dobrat podstaty věcí," ale chyběla mu fantazie: "Třískal štětcem o plátno a maloval svou tvář (nic jiného ho nenapadlo, neměl totiž fantazii), v naději, že zachytí alespoň patu unikající Pravdy..."
- 3. června podepisuje ve Slováckém salonku Obecního domu v Praze zakládající listinu skupiny Tvrdohlaví -"Poté, co jsme měli možnost v rámci generace konfrontovat svoji tvorbu na Konfrontacích, vyzvali mě oba hlavní organizátoři, Jiří David a Standa Diviš, abych s nimi založil uměleckou skupinu. Já jsem sestavil svůj seznam lidí převážně z UMPRUM.
Byli tam: Stefan Milkov,Zdeněk Lhotský, Franta Skála (ten tam byl s otazníkem, protože se zabýval převážně ilustracemi, a nevěděli jsme, zda se chce vážně a naplno zabývat volnou tvorbou) a Česťa Suška, jenž byl absolventem AVU. Oni předložili svůj seznam, kde byli kromě nich Michal Gabriel a Petr Nikl. Po nějakých schůzkách a diskuzích byl seznam oběma stranami uznán a doplněn o Vádava Marhoula (jehož jsem znal z Mimózy) jako organizátora a manažera skupiny s plnými právy člena. Toho Marhoula nám nejvíce zazlívali skalní umělci z alternativní scény, protože v tom viděli nastupující komercionalizaci umění. Pro nás byl však Marhoul nepostradatelný a všichni ve skupině si ho váži!i, přesto, že byl často napadán při diskuzích, které bývaly velmi bouřlivé. Název skupiny TvrdohIaví jsem vymyslel já a bylo to náhlé vnuknutí. Název byl všemi íhned uznán a odhlasován."
- v Černé kronice Rudého práva z úterý 27. října 1987 je zpráva o požáru v bytě, který "slouží rovněž jako ateliér akademickému malíři Jaroslavu Rónovi v Praze 3" -
- 22. prosince 1. výstava skupiny Tvrdohlaví, Lidový dům, Praha - Vysočany -
- během roku se účastní celé řady kolektivních výstav: VI. Konfrontace, Praha -Vysočany, VII.Konfrontace, Výtvarné hody, Čuňovo u Bratislavy, Grotesknost v českém umění 20. století, Galerie hl. města Prahy -
1989
- Tvrdohlaví, Havířov -
- Tvrdohlaví, ÚLUV, Praha -
- účast na kolektivních výstavách:
Popis jednoho zápasu - česká výtvarná avantgarda 80. let, Orlická galerie, Rychnov nad Kněžnou, České sklo, Musée des Arts Decoratifs, Louvre, Paříž, Francie
- 12.prosince se podílí na vydání provolání Staré party, které se pod názvem Lidu českému, moravskému a slovenskému vyjadřuje k politickým událostem a podporuje stávku studentů
-"Zvěst, kterou k nám na Ještěd přinesl schváce-ný Jezdec, nás velmi nemile i mile překvapila. Že by se skutečně usadil u úpatí Ještědu ten podivný spolek pohrdající rytířskými tradicemi a vládl nepřetržitě po čtyřicet let? Naše úloha na Ještědu je tak odpovědná a rádio má občas také svoje vrtochy, že člověk kolikrát ani neví, co se dole v údolí zrovna děje. Proto nestihneme často reagovat operativně na některé historické události. Vždyť to není ani šest set let, co jsme se radovali z Žižkova vítězství nad tou liškou ryšavou Zikmundem a už je tady zase tohle. Víme, že víra národa se v dobách ohrožení vždy upírala nejprve k Ještědu a málokdy k Blaníku, a je třeba zdůraznit, že Blaničtí rytíři nezasáhli nikdy, zatímco my jsme odrazili Turka nekolikráte, a to vždy ihned poté, co jsme se z rádia dozvěděli, že byl Ještěd obsazen".
1990
- Obrazy a sochy, Traver - Sutton Gallery,
Seattle, USA -
První cesta do Spojených států amerických, které projedou napříč ve vypůjčeném automobilu spolecně se Stefanem
Milkovem.
- Tvrdohlaví, Litvínov -
- Tvrdohlaví, Arhus, Dánsko -
- Tvrdohlaví, Kulturní centrum Rennes, Francie -
1991
- 1. června 1991 se Jaroslav Róna stává rytířem Řádu zelené berušky -
- RÓNA 1988-1991, Špálova galerie, Praha Rozhovor, který poskytl při příležitosti výstavy Evě Kúnové, je orientován na generaci výtvarníků, která nastoupí po Tvrdohlavých, a na umělce, kteří se nedokážou prosadit. Rónovy rady jsou svým způsobem nadčasové a - autobiografické:
"Chlapci a děvčata, nebojte se! A jak ríká Kvašňák - až zazní písťalka, startujte přímo na
míč... První rada zní - opakovat do zblbnutí to svoje. Druhá rada zní - předbíhat ve frontě. VysvětIuji: Chci být umělec, rozhodnu se, že budu lepit na plátno krabičky od sirek. Nalepím jedno plátno - níkoho to nezajímá. Nalepím jich deset tisíc, a už to lidi zajímá. Opakuji to tak dlouho, dokud mě nezačnou plácat po ramenou, že jsem umělec."
- Tvrdohlaví III., Městská knihovna-NG, Praha -
- Tvrdohlaví, Sovinec -
1993
- Plastiky, Galerie MXM, Praha -
1994
- Staré-nové práce, Stará - nová Galerie, Praha
- Obrazy a kresby, Galerie MXM, Praha -
1995
- výtvarné návrhy pro film Amerika -
- Kresby a scénické návrhy pro film Amerika, Knihkupectví Franze Kafky, Praha
Rónovy výtvarné realizace pro Ameriku zůstanou patrně jediným pozitivním dílem z filmu, který jednak dokumentuje nepochopení Kafkova díla, jednak je špatným filmem sám o sobě.
1996
- účast na Sympoziu- Mikulovská dílna v Mikulově -
1997
- Obrazy a sochy, Galerie Bayer a Bayer, Praha -
- Sochy a obrazy, Galerie hl. města Prahy, Praha -
Doposud Rónova největší výstava jejímž největším překvapením byla prezentace velkého cyklu kreseb a kresbiček z nejposlednějšího období tvorby. Jaroslav Róna vystavil ucelený soubor padesáti soch, od monumentálních až po drobné plastiky, padesát obrazů a zhruba dvěstě kreseb, návrhů realizací, scén k filmu Amerika, atd. Tento soubor tvořily převážně nejnovější práce z let 1991 - 1997, doplněné o několik raných temných pláten a prvot-ních plastik z důvodu oživení a pochopení původních východisek.
K výstavě vyšel velký katalog (115 stran a 105 barevných reprodukcí) s textem Olgy Malé. Ohlasy na tuto výstavu byly ve škále od kritik mírně pochvalných až po výsměšné. Divácky však byla výstava velmi úspěšná, navštívilo ji přes 12 000 lidí.
|