1956
narozen 28. 8. 1956 v Rumburku Narodil jsem se sice v Rumburku, a to přesně v čekárně na
kožené pohovce, protože porodnický sál byl zrovna narvaný rodičkami a na mámu to právě
přišlo, ale žil jsem v Dolní Poustevně a ta porodnici, jak známo, neměli. Dětství bylo,
tak jak ho dnes vnímám, skvělé. Uprostřed lesů a polí v pohraničních bunkrech, prostě
pro kluka ideální. Krásné vleklé, tuhé zimy s obrovskými závějemi, chození na Mikuláše,
zpíváním koled, zapadlé Vánoce sněhem, s babiččiným přednesem Tiché noci u štědrovečerní
večeře.
Na školu si moc nevzpomínám, i když jsem ji po 35 letech ukazoval vlastním dětem. Jenom
vím, že jsem se zprvu těšil,ale protože brácha onemocněl a já musel jít sám, tak jsem
protrpěl celou cestu a máma pak musela dokonce držet školní dveře zvenku, abych nezdrhnul
zpátky. Takže trauma hned zpočátku. Víc si opravdu moc nevybavuji.
Mám dva sourozence, staršího bráchu Zdenka a mladší sestru Danu. Dnes žijí na Moravě.
Ale tehdy jsme žili v oné malé vesnici na severu Čech a v mých sedmi letech jsme se
přestěhovali do nedalekého Dečína. Šlo sice o velký skok, uviděl jsem poprvé paneláky,
betonové cesty, ruch aut, prostě maloměsto na severu, ale bydleli jsme na okraji města.
Takže skok do lesa byl přímý. Vděčně jsem udělal základní školu, v osmi letech zažil
první skoro rande, byl na operaci, zažil trikolorový 68 a v deváté třídě mi vystavili
na školní chodbě kresbu, nějaké vilky pod kopcem, na což jsem byl hodně pyšný.
Ve třídě byli totiž vyhlášenější 'umělci". Jelikož jsem díky rodičovské knihovně
(děda byl knihař) něco i četl, tak to byly především autobiografie slavných umělců
(Gogh, Gauguin, Modigliani, Cezanne), které mne bavily. Ty jejich „žízně po životě",
to bylo něco. Chtěl jsem být umělcem jako oni, ale všude kolem mě byli lepší kreslíři,
schopnější „umělci". Tak jsem sklopil hlavu a šel na železniční průmyslovku. To, co si
z ní pamatuji, to je běh na jeden kilometr, cvičení proti atomovému výbuchu, barevná
psychodelická kresba, kterou jsem dělal v nějaké školní vrátnici, kde jsem měl službu."
1973
přestěhování do Ostravy, studium na střední škole - „Pak přišla Ostrava, šok, strojní
průmyslovka, smrad, výsměch z mé české intonace, strojní dílny, svařování, obrábění,
příšerné požadavky profesorů, nechání si dělání rysů převodovek od spolužáků za sci-fi
obrázky ode mne. Na druhou stranu, potkání se ve výtvarném kroužku na Slezské Ostravě s
Tondou Střížkem, dělání prvních společných „avantgardních" vystav i mimo Ostravu
(Mariánské Lázně, 1974, Hotelová škola), a snad první happening v Ostravě Porubě,
kdy jsme o nějakých 25 let předběhli současný happeningový Malamut. To jsme se přšerným
způsobem nalíčili, oblékli do podivných hadrů a s různými holemi šli vstříc horníkům,
kteří se vraceli nebo odcházeli na šichtu. Neuvěřitelný zážitek."
1975
Ve svých 19-20 letech vede pestrý a náročný život - „Sezení s mou nynější ženou na
zastávce trolejbusu (před 25 lety), procházka a první rande na hřbitově, pak nám Tonda
občas uvolnil byt, když jeho táta odešel, občas jsem se hodil marod, abych měl volnou
ruku u nás v třínáctém poschodí paneláku, kde jsem mimochodem jednoho večera zažil první
a doposud poslední skutečné zemětřesení, barák se povážlivě houpal a nakláněl a tak jsme
byli všichni brzy v pyžamech na ulici). Rok maturity (propadnutí ve třeťáku, což byl pro
rodiče asi nesnesitelný pocit), pak další rok svatby.
1976
„Práce a bydlení s rodiči. Nalezení samostatného bytu v Ostravě-Přívoze, blízko hlavního
nádraží. Ostravské hutě, koksovny, ale i propagace, to byly hlavní pracovní štace, pak
Ještě dva roky vojny, než přišlo Divadlo P. Bezruče a mé kulisáctví v něm. Seznámení se
v kulisárně s Viktorem Kolářem a předtím ještě s Eduardem Halberštatem, což byla pro mne
zásadní setkání v „černé Ostravě". Můj první ateliér ve Vítkovicích, soustavné malování,
sem tam nějaké zastoupení v kulturních domech na výstavách. První zkoušky na AVU, jestě
před vojnou, zatím neúspěšné."
1980
„Narození dcery Markéty (1980), přestěhování se do „lepšího" bytu 3+1 v Ostravě na
Fifejdách. Diskuse v kulisárně už i s Mirkem Peschem, kamarádem, s kterým jsem se
seznámil na vojně, která samozřejmě předcházela (1977-79). Tonda odešel do Prahy
již mnohem dříve. Další neúspěšné pokusy na AVU. Mirek se již dostal."
1982
Začátek studia na Akademii výtvarných umění v Praze - „Další, již sedmý pokus, tentokrát
úspěšný.Národní umělec Jiroudek totiž onemocněl, a tak jsem byl abecedně přiřazen ke
Smetanovi, no a vyšlo to. Trojsměna bytu, bydlíme blíže k Praze v Českém Brodě (dva roky).
Seznámení se se školou. Po prvním útrpném roce přípravky přícházím do atelieru Paderica.
Po Smetanovi relativně nejvolnější atmosféra."
1983
Spoluorganizátor prvních Konfrontací - Výstavy mladých umělců, většinou studentů uměleckých
škol, které se konaly na různých místech Prahy, ale vždy bez úředního povolení a
schválení, což byla tehdy podmínka. Byly od začátku Konfrontací mladé výtvarné
scény a přinášely ohlasy na nové „postmodernistické" tendence ve světě. Ohlasy vyznavačské
a nadšené, ale i kritické, s akcentem na českou (a pražskou) výtvarnou tradici. „Dohadujeme
se se Standou Divišem na prvních Konfrontacích. Získal jsem první pražský ateliér na
Smíchově, výměna bytu Česky Brod - Praha. Opět Smíchov. První Konfrontace u mě v ateliéru
a na dvoře v Grafické ulici 31. Následuje vždy po půl roce další, celkem jsme jich se
Standou udělali myslím šest. Prolínání se s pražským uměleckým světem, problémy na
škole (disciplinární komisekvůli našim výstavám), odcházím o rok dříve, byť s diplomem.
Standovi nepovolili přestup z restaurátorského ateliéru do malířského, tak odchází ještě
dříve. První samostatná pražská výstava (Bfldcernd série) v Dome železničářů 1987, pokud
nepočítám vystavu v roce 1985 s T. (Císařovským Na Můstku."
1985
- první samostatná výstava (společně s T. Císařovským) v Praze Na Můstku - Autorovo
vyjádření o obrazech z let 1983-1986: „V tech starších jsem chtěl vyjádřit emotivní
touhu vyrovnat se s magickým ta-jemstvím a tlumočit je upřímně, neokázale,
srozumitelně a přímo. Magické vyzařování je v nich ztvárněno klasicky, avšak vztahy
mezi jednotlivými jevy dostávají odlišnou možnost: gotické prostory, sloupy náhle žijí,
v lebkách se rodí neznámé pitoreskní bytosti, skřeti adorují ženu-pannu, ženu-hříšnou,
dětské hračky se mění v boží znamení, v české krajině vyrůstá bizarní Babylonská věž.
Lidský smutek, utrpení i touhy se v těchto obrazech mísí s možností vykoupení, nic není
marné. Rys naděje je pro mé obrazy jeden z nejdůležitejších. Nikdy mi nešlo o osobní
trauma či zoufalství."
1987
- spoluzakladatelem skupiny Tvrdohlaví, v Obecním domě v Praze -„Vznik Tvrdohlavých, na
což jsem osobně hrdý, neboť' jsem byl jedním z iniciátorů. Konfrontace bylo nutno
zkoncentrovat." - dostává písemné napomenutí od rektora Akademie, národního umělce Jana
Hány -Písemné napomenutí naše datum 15. 6. 1987 a jeho podstatou je studentova účast na
výstavě v Mikrobiologickém ústavu v Praze. „Národního umělce" Jana Hánu dnes nikdo nezná
a do zapomenutí upadá i pozadí celé výtvarné aféry. 0 její absurditě vypráví Stanislav
Diviš: „Vlasta Krčmář z architektury tam měl obraz, expresivní, byly na něm hory a na
horách hvězdy, všiml si toho nějaký místní stranický funkcionář a ten nelenil a zavolal
na školu, informoval Hánu, a ten sebral celou radu a jeli tam, školním mikrobusem, jenže
tenhle straník v Krči se toho tak bál, že okamžitě dal věci sundat, aby je už nikdo
neviděl, a dali je do požárního kumbálu, takže když rada přijela, kontrolovali exponáty
tím způsobem, že ekipa s Hánou stála a ten člověk listoval obrazy naskládanýma na sobě,
tak, že nic neviděli a nic nevěděli, ale vrátili se do školy a udělali řízení, já už byl
tehdy vyhozený."
- účast na výstavě Konfrontace (Vysočany) V červenci 1987 Jiří David spolu se S. Divišem
organizuje ještě jiné kolektivní výtvarné akce: Výstavy třiceti v Lidovém domě v
Praze-Vysočanech, která měla představit i autory starší a ty, kteří nevystavovali na
studentských Konfrontacích. Na výstavě vystaví své nové práce i větši-na skupiny.
Rozruch především poté, co jeden z vystavujících, Milan Knížák napsal do samizdatového
časopisu článek o „katastrofální situaci v českém výtvarném umění" a mínil tím právě
umění neoficiální. 0 Davidovi napsal: „Příjemný hoch, ale nenadaná malba, zatížená vším,
čím snad lze malbu zatížit. Nemonumentání, přeliterární, přesymbolizovaná. Bez vkusu."
Jiří David soustředil ve své odpovědi hlavní pozornost na Knížáka jako umělce, který ještě
donedávna obrazy „programově odmítal" a nyní (1987) na sebe upozorňuje rádoby skandálem,
gesty, metodou šoku.
- první samostatná výstava v cizině -„První samostatná výstava ve Velké Británii (Skotsko),
o rok později v Londýně (tehdy proslulý Riverside Studio). Vždy šlo o zlomení Art centra
ze strany V. Británie. První rok mne tady totiž nepustili."
- 22. prosince se zúčastňuje první výstavy skupiny Tvrdohlaví v Lidovém domě, Praha - Vysočany
1988
- zveřejňuje text „Totální distance v období sociální vybledlosti -Text je současně i osobním
výtvarným manifestem, obsahuje požadavek odmítnutí symbolického jazyka, alegorie, ale i
psychologizace díla, atd. „Největší přínos a význam totální distance tkví v odstranění
všech možných pólů, tím se dostává do NULOVÉ SITUACE. To je platnost rozprostřená v
obecném smyslu a jestliže se soustředíme na oblasti umění, nepřichází s takto pochopenou
situací domnělá apatie, nivelizace, odcizení, nihilismus, skepse atd. či stav rovnováhy,
klidu odevzdání nebo smíření, ale období tzv. VYBLEDLOSTI. Toto období v sobě zahrnuje
různé etapy. Jedna z nich se nazývá obdobím SOCIÁNÍ VYBLEDLOSTI."
- v listopadu zveřejňuje text skutečnost jako fragmentální věčnost -„Co lze dnes považovat
za smysluplné, rovná se tomuto tvrzení: musíme se naučit dělat z hladu chleba a z žízně nápoj.
Sama jménem označena věčnost je pouhou fixací pomíjivosti, je průzračnou tekutinou bez
chuti a zápachu, k ničemu nezavazuje, má však ve vztahu i jazyku a k jeho představení o
skutečnosti ničím nezatíženou mysl a to je možné považovat za momentální šanci pro následné
komunikace. Skutečnost jako fragmentální věčnost je uvědomění si jazyka jazykem s nezbytnou
tvorbou protimluv, jež jí tak zbavuje pokusem" cokoliv zamítat. To, co si v tuto chvíli
uvědomujeme jako fragmentální věčnost, má původ v rozměru, který je však neustále a
nezadržitelně vzdalován svému vlastnímu výkladu, tudíž co k nám promlouvá v podobách
fragmentu s neurčitou souvislostí, je už nutně naše vlastní podoba, nebot' jistota původních
jmen došla k zapomenutí." Oba texty publikuje Jiří David v samizdatovém výtvarném časopise
Někde něco (11/1988).
1989
- účastní se výstavy Tvrdohlaví II, ÚLUV, Praha, rok 1989 ale považuje za jeden z
nejdůležitějších, neboť tehdy se uskutečňuje první ze tří výstav v New Yorku -„Rok 1989,
dělání výtvarné podoby filmu T. Vorla Kouř (o rok později oceněno jako nejlepší výtvarná
podoba českého filmu té doby). Rok 1989, revoluce, hektické pochody, mrznutí na pláních,
vydechnutí. Z kotelny nemocnice v Motole, kde jsem tehdy pracoval. Jsem odešel na „volnou
nohu". No a po revoluci život profesionálního umělce, spolu s Tomášem Procházkou (později
tragicky zahynul), manžely Ševčíkovými jsem stál u zrodu první legitimní
soukromé galerie MXM v Čechdch po mnoha desetiletech a s nimi se také udělalo mnoho důležitých
i nedůležítých výstav doma i ve světě. Rovněž kontakty s ruským umělcem V. Pívovarovem
žijícím v Praze a s jeho ženou M. Siavickou byly a dodnes jsou pro mne důležité."
1992
- experimenty s dělenou fotografií, text: V ČASE SVÉ ODVRÁCENÉ TVÁŘE - první větší
spolupráce s kurátorem Martinem Dostálem „Vize".
Pokusit se centrálně rozdělit danou fotografii tvárě přesně vedeným řezem a poté spojit
jejich stejné (identické) půle neporušené k sobě: levá půle k levé, pravá půle k pravé.
Nenarušit tak žádným vnejším vlivem (koláží, fotomontáží, kresbou atd.) identičnost tváře.
Musí se předem vyloučit Jakékoliv zkreslení, dotičnost a podobně. Děj proměny je
pouze a výhradně stanoven tváří samotnou, její poklidnou, vyrovnanou podobou."
1995
- „Opět vstup na AW Praha, tentokrát coby vedoucí nově koncipovaného ateliéru se současným
názvem atelier vizuální komunikace. Nevzdávám to ani ve svých 42 letech." V textu ke
konkursu na Akademii (1994) se Jiří David vyslovuje k problematice malby: „Systém
výuky v tomto ateliéru musí vycházet z malby jako ze základního předpokladu, nikoliv
z malby jako hermetického problému. Tento předpoklad je samozřejmě nutné chápat od
počátku diferenciované, ale cílem se nesmí stát umět zajímavě rozvrhovat tvarovou kompozici,
ozvláštněnou systémem „správně" uchopených barevných valérů. To by se zde zastupovalo
střední školství. Stejně tak na druhou stranu pohyb ve vysněných touhách něco významného
sdělovat by měl mít svá praktická omezení v míře přesného zpracování, což bych nechtěl
parodovat pouhou zručností. Malba je sice skoro nezaměnitelný prostředek, který však
paradoxně pozbývá síly právě ve chvílích, kdy je tzv. na výši."
|