Jiří David

1956
narozen 28. 8. 1956 v Rumburku Narodil jsem se sice v Rumburku, a to přesně v čekárně na kožené pohovce, protože porodnický sál byl zrovna narvaný rodičkami a na mámu to právě přišlo, ale žil jsem v Dolní Poustevně a ta porodnici, jak známo, neměli. Dětství bylo, tak jak ho dnes vnímám, skvělé. Uprostřed lesů a polí v pohraničních bunkrech, prostě pro kluka ideální. Krásné vleklé, tuhé zimy s obrovskými závějemi, chození na Mikuláše, zpíváním koled, zapadlé Vánoce sněhem, s babiččiným přednesem Tiché noci u štědrovečerní večeře.
Na školu si moc nevzpomínám, i když jsem ji po 35 letech ukazoval vlastním dětem. Jenom vím, že jsem se zprvu těšil,ale protože brácha onemocněl a já musel jít sám, tak jsem protrpěl celou cestu a máma pak musela dokonce držet školní dveře zvenku, abych nezdrhnul zpátky. Takže trauma hned zpočátku. Víc si opravdu moc nevybavuji.
Mám dva sourozence, staršího bráchu Zdenka a mladší sestru Danu. Dnes žijí na Moravě. Ale tehdy jsme žili v oné malé vesnici na severu Čech a v mých sedmi letech jsme se přestěhovali do nedalekého Dečína. Šlo sice o velký skok, uviděl jsem poprvé paneláky, betonové cesty, ruch aut, prostě maloměsto na severu, ale bydleli jsme na okraji města. Takže skok do lesa byl přímý. Vděčně jsem udělal základní školu, v osmi letech zažil první skoro rande, byl na operaci, zažil trikolorový 68 a v deváté třídě mi vystavili na školní chodbě kresbu, nějaké vilky pod kopcem, na což jsem byl hodně pyšný. Ve třídě byli totiž vyhlášenější 'umělci". Jelikož jsem díky rodičovské knihovně (děda byl knihař) něco i četl, tak to byly především autobiografie slavných umělců (Gogh, Gauguin, Modigliani, Cezanne), které mne bavily. Ty jejich „žízně po životě", to bylo něco. Chtěl jsem být umělcem jako oni, ale všude kolem mě byli lepší kreslíři, schopnější „umělci". Tak jsem sklopil hlavu a šel na železniční průmyslovku. To, co si z ní pamatuji, to je běh na jeden kilometr, cvičení proti atomovému výbuchu, barevná psychodelická kresba, kterou jsem dělal v nějaké školní vrátnici, kde jsem měl službu."

1973
přestěhování do Ostravy, studium na střední škole - „Pak přišla Ostrava, šok, strojní průmyslovka, smrad, výsměch z mé české intonace, strojní dílny, svařování, obrábění, příšerné požadavky profesorů, nechání si dělání rysů převodovek od spolužáků za sci-fi obrázky ode mne. Na druhou stranu, potkání se ve výtvarném kroužku na Slezské Ostravě s Tondou Střížkem, dělání prvních společných „avantgardních" vystav i mimo Ostravu (Mariánské Lázně, 1974, Hotelová škola), a snad první happening v Ostravě Porubě, kdy jsme o nějakých 25 let předběhli současný happeningový Malamut. To jsme se přšerným způsobem nalíčili, oblékli do podivných hadrů a s různými holemi šli vstříc horníkům, kteří se vraceli nebo odcházeli na šichtu. Neuvěřitelný zážitek."

1975
Ve svých 19-20 letech vede pestrý a náročný život - „Sezení s mou nynější ženou na zastávce trolejbusu (před 25 lety), procházka a první rande na hřbitově, pak nám Tonda občas uvolnil byt, když jeho táta odešel, občas jsem se hodil marod, abych měl volnou ruku u nás v třínáctém poschodí paneláku, kde jsem mimochodem jednoho večera zažil první a doposud poslední skutečné zemětřesení, barák se povážlivě houpal a nakláněl a tak jsme byli všichni brzy v pyžamech na ulici). Rok maturity (propadnutí ve třeťáku, což byl pro rodiče asi nesnesitelný pocit), pak další rok svatby.

1976
„Práce a bydlení s rodiči. Nalezení samostatného bytu v Ostravě-Přívoze, blízko hlavního nádraží. Ostravské hutě, koksovny, ale i propagace, to byly hlavní pracovní štace, pak Ještě dva roky vojny, než přišlo Divadlo P. Bezruče a mé kulisáctví v něm. Seznámení se v kulisárně s Viktorem Kolářem a předtím ještě s Eduardem Halberštatem, což byla pro mne zásadní setkání v „černé Ostravě". Můj první ateliér ve Vítkovicích, soustavné malování, sem tam nějaké zastoupení v kulturních domech na výstavách. První zkoušky na AVU, jestě před vojnou, zatím neúspěšné."

1980
„Narození dcery Markéty (1980), přestěhování se do „lepšího" bytu 3+1 v Ostravě na Fifejdách. Diskuse v kulisárně už i s Mirkem Peschem, kamarádem, s kterým jsem se seznámil na vojně, která samozřejmě předcházela (1977-79). Tonda odešel do Prahy již mnohem dříve. Další neúspěšné pokusy na AVU. Mirek se již dostal."

1982
Začátek studia na Akademii výtvarných umění v Praze - „Další, již sedmý pokus, tentokrát úspěšný.Národní umělec Jiroudek totiž onemocněl, a tak jsem byl abecedně přiřazen ke Smetanovi, no a vyšlo to. Trojsměna bytu, bydlíme blíže k Praze v Českém Brodě (dva roky). Seznámení se se školou. Po prvním útrpném roce přípravky přícházím do atelieru Paderica. Po Smetanovi relativně nejvolnější atmosféra."

1983
Spoluorganizátor prvních Konfrontací - Výstavy mladých umělců, většinou studentů uměleckých škol, které se konaly na různých místech Prahy, ale vždy bez úředního povolení a schválení, což byla tehdy podmínka. Byly od začátku Konfrontací mladé výtvarné scény a přinášely ohlasy na nové „postmodernistické" tendence ve světě. Ohlasy vyznavačské a nadšené, ale i kritické, s akcentem na českou (a pražskou) výtvarnou tradici. „Dohadujeme se se Standou Divišem na prvních Konfrontacích. Získal jsem první pražský ateliér na Smíchově, výměna bytu Česky Brod - Praha. Opět Smíchov. První Konfrontace u mě v ateliéru a na dvoře v Grafické ulici 31. Následuje vždy po půl roce další, celkem jsme jich se Standou udělali myslím šest. Prolínání se s pražským uměleckým světem, problémy na škole (disciplinární komisekvůli našim výstavám), odcházím o rok dříve, byť s diplomem. Standovi nepovolili přestup z restaurátorského ateliéru do malířského, tak odchází ještě dříve. První samostatná pražská výstava (Bfldcernd série) v Dome železničářů 1987, pokud nepočítám vystavu v roce 1985 s T. (Císařovským Na Můstku."

1985
- první samostatná výstava (společně s T. Císařovským) v Praze Na Můstku
- Autorovo vyjádření o obrazech z let 1983-1986: „V tech starších jsem chtěl vyjádřit emotivní touhu vyrovnat se s magickým ta-jemstvím a tlumočit je upřímně, neokázale, srozumitelně a přímo. Magické vyzařování je v nich ztvárněno klasicky, avšak vztahy mezi jednotlivými jevy dostávají odlišnou možnost: gotické prostory, sloupy náhle žijí, v lebkách se rodí neznámé pitoreskní bytosti, skřeti adorují ženu-pannu, ženu-hříšnou, dětské hračky se mění v boží znamení, v české krajině vyrůstá bizarní Babylonská věž. Lidský smutek, utrpení i touhy se v těchto obrazech mísí s možností vykoupení, nic není marné. Rys naděje je pro mé obrazy jeden z nejdůležitejších. Nikdy mi nešlo o osobní trauma či zoufalství."

1987
- spoluzakladatelem skupiny Tvrdohlaví, v Obecním domě v Praze -„Vznik Tvrdohlavých, na což jsem osobně hrdý, neboť' jsem byl jedním z iniciátorů. Konfrontace bylo nutno zkoncentrovat."
- dostává písemné napomenutí od rektora Akademie, národního umělce Jana Hány -Písemné napomenutí naše datum 15. 6. 1987 a jeho podstatou je studentova účast na výstavě v Mikrobiologickém ústavu v Praze. „Národního umělce" Jana Hánu dnes nikdo nezná a do zapomenutí upadá i pozadí celé výtvarné aféry. 0 její absurditě vypráví Stanislav Diviš: „Vlasta Krčmář z architektury tam měl obraz, expresivní, byly na něm hory a na horách hvězdy, všiml si toho nějaký místní stranický funkcionář a ten nelenil a zavolal na školu, informoval Hánu, a ten sebral celou radu a jeli tam, školním mikrobusem, jenže tenhle straník v Krči se toho tak bál, že okamžitě dal věci sundat, aby je už nikdo neviděl, a dali je do požárního kumbálu, takže když rada přijela, kontrolovali exponáty tím způsobem, že ekipa s Hánou stála a ten člověk listoval obrazy naskládanýma na sobě, tak, že nic neviděli a nic nevěděli, ale vrátili se do školy a udělali řízení, já už byl tehdy vyhozený."
- účast na výstavě Konfrontace (Vysočany) V červenci 1987 Jiří David spolu se S. Divišem organizuje ještě jiné kolektivní výtvarné akce: Výstavy třiceti v Lidovém domě v Praze-Vysočanech, která měla představit i autory starší a ty, kteří nevystavovali na studentských Konfrontacích. Na výstavě vystaví své nové práce i větši-na skupiny. Rozruch především poté, co jeden z vystavujících, Milan Knížák napsal do samizdatového časopisu článek o „katastrofální situaci v českém výtvarném umění" a mínil tím právě umění neoficiální. 0 Davidovi napsal: „Příjemný hoch, ale nenadaná malba, zatížená vším, čím snad lze malbu zatížit. Nemonumentání, přeliterární, přesymbolizovaná. Bez vkusu." Jiří David soustředil ve své odpovědi hlavní pozornost na Knížáka jako umělce, který ještě donedávna obrazy „programově odmítal" a nyní (1987) na sebe upozorňuje rádoby skandálem, gesty, metodou šoku.
- první samostatná výstava v cizině -„První samostatná výstava ve Velké Británii (Skotsko), o rok později v Londýně (tehdy proslulý Riverside Studio). Vždy šlo o zlomení Art centra ze strany V. Británie. První rok mne tady totiž nepustili."
- 22. prosince se zúčastňuje první výstavy skupiny Tvrdohlaví v Lidovém domě, Praha - Vysočany

1988
- zveřejňuje text „Totální distance v období sociální vybledlosti -Text je současně i osobním výtvarným manifestem, obsahuje požadavek odmítnutí symbolického jazyka, alegorie, ale i psychologizace díla, atd. „Největší přínos a význam totální distance tkví v odstranění všech možných pólů, tím se dostává do NULOVÉ SITUACE. To je platnost rozprostřená v obecném smyslu a jestliže se soustředíme na oblasti umění, nepřichází s takto pochopenou situací domnělá apatie, nivelizace, odcizení, nihilismus, skepse atd. či stav rovnováhy, klidu odevzdání nebo smíření, ale období tzv. VYBLEDLOSTI. Toto období v sobě zahrnuje různé etapy. Jedna z nich se nazývá obdobím SOCIÁNÍ VYBLEDLOSTI."
- v listopadu zveřejňuje text skutečnost jako fragmentální věčnost -„Co lze dnes považovat za smysluplné, rovná se tomuto tvrzení: musíme se naučit dělat z hladu chleba a z žízně nápoj. Sama jménem označena věčnost je pouhou fixací pomíjivosti, je průzračnou tekutinou bez chuti a zápachu, k ničemu nezavazuje, má však ve vztahu i jazyku a k jeho představení o skutečnosti ničím nezatíženou mysl a to je možné považovat za momentální šanci pro následné komunikace. Skutečnost jako fragmentální věčnost je uvědomění si jazyka jazykem s nezbytnou tvorbou protimluv, jež jí tak zbavuje pokusem" cokoliv zamítat. To, co si v tuto chvíli uvědomujeme jako fragmentální věčnost, má původ v rozměru, který je však neustále a nezadržitelně vzdalován svému vlastnímu výkladu, tudíž co k nám promlouvá v podobách fragmentu s neurčitou souvislostí, je už nutně naše vlastní podoba, nebot' jistota původních jmen došla k zapomenutí." Oba texty publikuje Jiří David v samizdatovém výtvarném časopise Někde něco (11/1988).

1989
- účastní se výstavy Tvrdohlaví II, ÚLUV, Praha, rok 1989 ale považuje za jeden z nejdůležitějších, neboť tehdy se uskutečňuje první ze tří výstav v New Yorku -„Rok 1989, dělání výtvarné podoby filmu T. Vorla Kouř (o rok později oceněno jako nejlepší výtvarná podoba českého filmu té doby). Rok 1989, revoluce, hektické pochody, mrznutí na pláních, vydechnutí. Z kotelny nemocnice v Motole, kde jsem tehdy pracoval. Jsem odešel na „volnou nohu". No a po revoluci život profesionálního umělce, spolu s Tomášem Procházkou (později tragicky zahynul), manžely Ševčíkovými jsem stál u zrodu první legitimní soukromé galerie MXM v Čechdch po mnoha desetiletech a s nimi se také udělalo mnoho důležitých i nedůležítých výstav doma i ve světě. Rovněž kontakty s ruským umělcem V. Pívovarovem žijícím v Praze a s jeho ženou M. Siavickou byly a dodnes jsou pro mne důležité."

1992
- experimenty s dělenou fotografií, text: V ČASE SVÉ ODVRÁCENÉ TVÁŘE - první větší spolupráce s kurátorem Martinem Dostálem „Vize".
Pokusit se centrálně rozdělit danou fotografii tvárě přesně vedeným řezem a poté spojit jejich stejné (identické) půle neporušené k sobě: levá půle k levé, pravá půle k pravé. Nenarušit tak žádným vnejším vlivem (koláží, fotomontáží, kresbou atd.) identičnost tváře. Musí se předem vyloučit Jakékoliv zkreslení, dotičnost a podobně. Děj proměny je pouze a výhradně stanoven tváří samotnou, její poklidnou, vyrovnanou podobou."

1995
- „Opět vstup na AW Praha, tentokrát coby vedoucí nově koncipovaného ateliéru se současným názvem atelier vizuální komunikace. Nevzdávám to ani ve svých 42 letech." V textu ke konkursu na Akademii (1994) se Jiří David vyslovuje k problematice malby: „Systém výuky v tomto ateliéru musí vycházet z malby jako ze základního předpokladu, nikoliv z malby jako hermetického problému. Tento předpoklad je samozřejmě nutné chápat od počátku diferenciované, ale cílem se nesmí stát umět zajímavě rozvrhovat tvarovou kompozici, ozvláštněnou systémem „správně" uchopených barevných valérů. To by se zde zastupovalo střední školství. Stejně tak na druhou stranu pohyb ve vysněných touhách něco významného sdělovat by měl mít svá praktická omezení v míře přesného zpracování, což bych nechtěl parodovat pouhou zručností. Malba je sice skoro nezaměnitelný prostředek, který však paradoxně pozbývá síly právě ve chvílích, kdy je tzv. na výši."