Ale přece: Tvrdohlaví spolu vystavují po osmi letech
Marek Pokorný
Pod původním názvem Tvrdohlaví vystavuje ode dneška v pražské Valdštejnské jízdárně svoje díla devět umělců, narozených v letech 1952 až 1960, jimž produkční zázemí stejně jako před lety vytváří Václav Marhoul. Jiří David, Stanislav Diviš, Michal Gabriel, Zdeněk Lhotský, Stefan Milkov, Petr Nikl, Jaroslav Róna, František Skála a Čestmír Suška, kteří dodnes patří k umělcům, s nimiž se tak či onak počítá, se na společném projektu sešli dvanáct let po vzniku Tvrdohlavých a osm let po své poslední skupinové výstavě.
Od založení Tvrdohlavých 3. června 1987 ve Slováckém salonku Obecního domu prošly tyto osobnosti různými životními a uměleckými peripetiemi - někteří dodnes kultivují svoje víceméně postmoderní východiska z 80. let, jiní se vyvíjejí v nárazech a skocích, pro další je charakteristická průběžná mutace výtvarného jazyka a obsahu sdělení. Na výstavě ve Valdštejnské jízdárně však pracovali jako dříve - obecný koncept byl naplněn ve skupinové diskusi, bez kurátorského záměru, a tentokrát především s ohledem na společnou minulost. Expozice tak zahrnuje díla z různých období - některá byla už vystavena na první legendární expozici Tvrdohlavých ve vysočanském Lidovém domě, jiná jsou zbrusu nová a jsou tu k vidění poprvé.
Skupina byla obnovena - jak zdůrazňuje její organizační duch Václav Marhoul - jen pro tuto příležitost a zanikne po skončení výstavy. "Tato akce není výsledkem dlouhých strategických úvah. Třetího června 1997 jsem sezval umělce znovu do Obecního domu, abychom se sešli přesně po deseti letech. V náladě pozdních hodin odněkud padl návrh, zda by ještě nebylo dobré udělat společnou výstavu. Když jsem se zeptal, kde by si ji pánové představovali, zbyla jediná alternativa, ve kterou samozřejmě nikdo nevěřil - Valdštejnská jízdárna", popisuje Václav Marhoul zrod této akce. "Jako vždy jsem se chopil organizace. Netušil jsem ještě, že shánění peněz se kvůli ekonomickému propadu takhle ztíží, nicméně sponzoři se nakonec našli. Výstava měla trvat vlastně až do podzimu, ovšem v létě začne rekonstrukce a mimo provoz bude i stanice metra Malostranská, takže jsme se spokojili s necelými třemi měsíci. Teď se dokončuje také publikace, která shrnuje skupinové aktivity a dostatečně se věnuje i jednotlivým umělcům. Chtěl jsem, aby nešlo o katalog výstavy, ale o knihu. Nepředpokládám totiž, že by se ještě někdy skupina jako celek sešla k podobnému podniku", říká Marhoul
Skupina Tvrdohlaví se stala do jisté míry zastřešující značkou pro výtvarné umění konce 80. let. Jak upozorňuje Jiří Olič - spisovatel a výtvarný kritik, který je jakýmsi kronikářem a dvorním kritikem skupiny, ještě Jindřich Chalupecký na posledních stránkách své poslední knihy Nové umění v Čechách uvádí právě umělce z jejího okruhu jako příklad nejnovějších tendencí. Kurátor a výtvarný publicista Jiří Ševčík připomíná, že díky Tvrdohlavým měla šanci tehdejší střední generace znovu prověřit svá východiska a zpevnit pozici. Následně totiž vznikla konkurenční skupina 12/15 - Pozdě, ale přece, ve které se soustředili o něco starší autoři vycházející především ze senzualismu a vizuálního zachycení osobní zkušenosti.
Vystoupení Tvrdohlavých koncem 80. let fakticky odstartovalo výtvarný provoz, jak jej známe dnes. I když skupinám asi v tuto chvíli není přikládána větší váha, vnímání výstavy jako akce oslovující veřejnost, specifická role manažera či produkčního, již se díky přátelských vztahům s členy skupiny zcela samozřejmě chopil Václav Marhoul, ale také zdravé a deklarované sebevědomí ve vztahu k veřejnosti a médiím patří k některým z nových znaků, jež po téměř dvacetileté izolaci Tvrdohlaví uvedli v život.
Nejen proto, že jednotliví autoři patří k profilovým osobnostem umění posledních zhruba patnácti let, ale právě díky razantnímu způsobu prezentace, na nějž tehdejší oficiální struktury nebyly schopny zareagovat, můžeme nyní mluvit o generaci Tvrdohlavých. "Svoboda se nedává, ale bere", říká Jiří Olič s ohledem na vystoupení Tvrdohlavých v situaci, která dvacet let bránila vzniku skupin, zakazovala svobodné výstavy a všemožně bránila přirozené komunikaci. Ke generaci Tvrdohlavých, která má své analogie zejména v divadelním průlomu souborů Pražské pětky, patří řada důležitých malířů, jako jsou Antonín Střížek, Vladimír Kokolia, Martin Mainer či Tomáš Císařovský, ale také Vladimír Skrepl či grafický designér Aleš Najbrt. Přesto Václav Marhoul připomíná, že on sám má pocit, že tato generace je svým způsobem za zenitem. "Čekám na to, co přijde začátkem příštího století."
|