Návrat Tvrdohlavých

Petr Volf

Bůhví, jestli tenkrát, když se 3. června 1987 sešli ve Slováckém salonku pražského Obecního domu, měli vůbec nějakou představu, jak se svým rozhodnutím založit výtvarnickou skupinu, kterou nazvali Tvrdohlaví, trefí do černého. Jak ovlivní život nejen svůj, ale potažmo velké části umělecké scény, která ve druhé polovině osmdesátých let jenom stěží vegetovala. Uplyne tucet let. Píše se rok 1999, a Tvrdohlaví mají výstavu ve Valdštejnské jízdárně v Praze, tedy v prostorách, jež obhospodařuje Národní galerie a které propůjčuje spíše klasickému, dobou prověřenému projevu. Časy se mění.

Ale vraťme se ještě do sedmaosmdesátého roku. Zakládající listinu podepsali Jiří David (tehdy 31letý), Stanislav Diviš (33), Michal Gabriel (27), Zdeněk Lhotský (30), Stefan Milkov (32), Petr Nikl (26), Jaroslav Róna (30), František Skála (31), Čestmír Suška (35) a také Václav Marhoul (27), který se jako jediný nevěnoval výtvarné tvorbě, ale vystudoval produkci na FAMU a stal se organizačním vedoucím skupiny, pro niž se v budoucnu ukázal jako jen těžko postradatelný. Sdílet společný osud se tedy rozhodli čtyři absolventi Vysoké školy uměleckoprůmyslové (Lhotský, Milkov, Róna, Skála) a pět absolventů Akademie výtvarných umění (David, Diviš, Gabriel, Nikl, Suška). Není jistě bez zajímavosti, že mezi oběma školami panovaly konkurence a řevnivost. Avšak společné naštvání jejich čerstvých absolventů vůči neomezeně vládnoucímu Svazu českých výtvarných umělců, který rozhodoval o bytí a nebytí tehdejších umělců, o tom, jestli budou moci vystavovat nebo taky ne, jestli budou moci být na "volné noze" či nikoliv, se ukázalo jako dostatečně silný motiv pro ustavení skupiny. Nějaké "meziškolské třenice" byly v tomto světle směšné. Tehdy se ještě o všechno muselo žádat, nic nebylo samozřejmé, a tak umělci chodili s prosíkem na všemocné a nespočetné komise, existoval institut výstavních komisařů, který dohlížel, aby se do galerií nedostalo něco, co by odporovalo socialistickorealistické estetice. Tvrdohlaví si řekli, že tahle ponižující situace je jim víc než proti srsti..
Mimochodem, od roku 1970 byli první skupinou, která vznikla: jakékoliv občanské či umělecké spolčování bylo normalizátory zapovězeno. Přitom tradice uměleckých seskupení byla v Čechách v průběhu 20. století velmi silná. Vědomí, že jedinec sice zmůže dost, ale ve dvou a více se to lépe táhne proti právě panujícímu proudu, vedlo v roce 1907 k ustavení první skupiny svého druhu, kterou se stala Osma (např. Emil Filla, Bohumil Kubišta, Otakar Kubín či Antonín Procházka). O jedenáct let později se dali dohromady neméně progresivní Tvrdošíjní (Josef Čapek, Jan Zrzavý, Rudolf Kremlička...). Skupiny přibývaly. Vznikl Devětsil (1920), Surrealistická skupina (1934), Skupina 42, Skupina Ra, Máj, Trasa... Skupiny se rodily a jak se cesty jejich hlavních aktérů postupně začaly rozcházet, tak i zanikaly.

Tvrdohlaví se podle všeho nechali inspirovat právě Tvrdošíjnými. Alespoň ze jména, které si dali, tak lze usuzovat. Naznačili tím jednak úctu k někdejší české avantgardě, jednak dali najevo, že toho, oč jim jde - možnost svobodné komunikace nejenom prostřednictvím uměleckých děl - se nemíní snadno vzdát. Konečně - potvrdila to první výstava Tvrdohlavých, která proběhla v Lidovém domě ve Vysočanech. Nešlo o nějakou regulérní galerii, ale hangár připomínající Lidový dům se ukázal jako velmi příhodný k představení alternativní tvorby. Slavnostní otevření se uskutečnilo 22. prosince 1987. Lidový dům byl plný, zájem veřejnosti velký: během měsíce, kdy výstava trvala, přišlo na devět tisíc lidí. Tvrdohlaví se stali pojmem.

A dokázala to i jejich druhá výstava. Manažer Marhoul sehnal galerii v centru Prahy, hned na Národní třídě a to výstavní síň Ústředí lidové a umělecké výroby. Funkcionalistické prostředí, příhodná poloha. Během září 89 výstavu vidělo dvacet tisíc návštěvníků.

Třetí výstava (mezi tím se reprízy expozic Tvrdohlavých uskutečnily v Havířově, Litvínově, dánském Arhusu, francouzském Rennes a na hradě Sovinec) už měla poněkud jiné ladění. Psal se rok 91 a podmínky pro svobodnou tvorbu už byly diametrálně odlišné než před čtyřmi roky, kdy skupina vznikla. Samozřejmostí se staly soukromé galerie, odpadly komise, komisaři, ideologové, nikdo nediktoval, v jakém stylu je nejpříhodnější tvořit. A postavení Tvrdohlavých bylo de facto posvěceno tím, že jim výstavu uspořádala v Městské knihovně Národní galerie, tedy klíčová instituce, k níž můžeme mít řadu výhrad, nicméně její význam pro české umění a jeho - řekněme - hierarchizaci se nedá jen tak opomenout mávnutím ruky. Tuto výstavu vidělo devatenáct tisíc lidí. Spolu se sedmi předchozími to je šestašedesát tisíc diváků na výstavách Tvrdohlavých, což znamená, že každou průměrně vidělo více než osm tisíc lidí. To není špatné. Takovou návštěvnost nemá ani slavná Slavia Praha, klub, jenž je znám přízní ze strany mnoha význačných umělců.

Po výstavě v Městské knihovně se Tvrdohlaví rozhodli, že svou skupinu rozpustí. Spíše než podobný tvůrčí názor (pokud se dá nějaký společný vystopovat, pak je to jejich návrat k řeči znaků, archetypů či prozkoumávání osobních mýtů) je dohromady spojoval především odpor vůči někdejšímu politickému a uměleckému establishmentu. Poté, co vzal nadobro za své, se cíl vlastně rozplynul. A tak se stalo, že skupina Tvrdohlaví přestala existovat. Po čtyřech letech. Když se ohlédneme do historie uměleckých skupin v Čechách, zjistíme, že na stejně krátkou dobu se spojili umělci v legendární Osmě (1907 až 1911). Tvrdohlaví jako by je kopírovali - ovšem s osmdesátiletým zpožděním.

Dalším podstatným důvodem, který vedl k rozpuštění skupiny, mohly být také značně vyvinuté ambice jednotlivých členů. Každý byl osobností s vyhraněným uměleckým názorem a každý se chtěl prosadit. Ještě nedávno potřebné seskupení, kterým se dalo mnohé prorazit a prosadit, se proměnilo spíše v závaží, jež bránilo v rozletu.

Dlužno poznamenat, že Tvrdohlavým se neméně dobře dařilo i po "sebezrušení". V posledních osmi letech si každý připsal nejeden výstavní úspěch. Jenom letmo a pouze namátkou k některým. Jaroslav Róna měl velkou retrospektivu v domě U kamenného zvonu, kterou mu uspořádala ke čtyřicátinám Galerie hl. města Prahy. Čestmír Suška dostal k dispozici pro své sochy zase Mánes - ten Mánes, o nějž skupina před rokem osmdesát devět marně žádala. Petr Nikl se nedávno se svým projektem představil ve Veletržním paláci, kde sídlí sbírka současného umění Národní galerie. František Skála v šestadevadesátém oslnil v Nové síni a jeho objekty patří při různě zaměřených skupinových přehlídkách k těm nejvyhledávanějším. Jiří David vystavuje snad nejvíce. Hodně na sebe upozornil projektem Skryté podoby, který představil v pětadevadesátém v pražském Rudolfinu. A tak bychom mohli pokračovat. Žádný z Tvrdohlavých nechybí v encyklopediích věnovaných soudobé tvorbě a mladí adepti výtvarného umění se s nimi seznamují v učebnicích. Prostě dokázali, že se o sebe postarají i mimo péči skupiny a jejího schopného manažera Marhoula, který stál svého času v čele barrandovského filmového studia.

Po deseti letech od založení skupiny, na den přesně, si devět kdysi tvrdohlavých mužů dalo sraz ve Slováckém salonku Obecního domu a zavzpomínali si na staré časy. Ale nevedli jen sentimentální řeči a neukazovali si fotky svých nejnovějších obrazů, soch, instalací, grafik, manželek, dětí či psů. Řekli si, že by nebylo od věci dát se zase dohromady, udělat výstavu a po ní se v tichosti rozpustit. Jestli na věčnost - to bude záležet na okolnostech.

Uplynulo dvacet měsíců a Valdštejnská jízdárna se zaplnila lidmi (bylo jich tolik, že rozbili jeden ze skleněných objektů Zdeňka Lhotského), kteří přišli na v pořadí devátou výstavu Tvrdohlavých. Je to expozice, kterou si vychutnají hlavně ti, kteří jsou zmateni z nejrůznějších konceptuálních tendencí, kteří nesnášejí videoart, a když vidí nějakou instalaci, tak u nich dochází k srdeční zástavě.

Tvrdohlaví zůstávají na svém. "Děláme pořád ruční práci", usmívají se spokojeně. Malují obrazy. Sochy vysekávají z mocných dřevěných kmenů nebo je odlévají do bronzu či umělých materiálů. Jako celek výstava působí až konzervativně. Ale ona je to přece známá věc: Tvrdohlaví ctí klasické hodnoty a jejich expozice je toho zářným důkazem. Ale v tom, čemu se věnují, v tom jsou nade vší pochybnost dobří. Je na jiných, aby posunovali horizonty. Od klasiků se nic takového nedá čekat.