O Tvrdohlavých s odstupem deseti let

Peter Kováč

Tak už je tu zase máme! Na Valdštejnské jízdárně v Praze visí poutač, který jsem si vždycky představoval spíše jako ránu kladivem do hlavy než do klobouku, který je tam ve skutečnosti nakreslen. Neklamný znak, že tu jsou opět Tvrdohlaví. Deset bouřlivých mladíků, z nichž jsou dnes otcové rodin, se dalo znovu dohromady a otevřeli v pořadí už 4. pražskou výstavu své bývalé umělecké skupiny.

Podívaná je to zajímavá, ale "ránu do palice" nečekejte. Starší práce, některé z úplných začátků, střídají novější. Takže jde především o bilancování, pro vystavující i pro mne, který recenzoval všechny jejich pražské výstavy. Co mne dříve provokovalo a považoval jsem za efektivní či určené pro tzv. avantgardní obecenstvo, nyní s odstupem let působí krotce a usedle.

Kolekce Jaroslava Róny je dobrá, ale není moc vyvážená. Má tu slušné drobné plastiky, pár krásných obrazů, ale vadí mi dílka typu Zjevení v pralese (1998), které bych na světlo boží netahal. V případě Stanislava Diviše nejvíce působí jeho starší práce typu Slunečního vozíku, který vystavoval už v létě 1987, kdy se na kolektivní výstavě v Lidovém domě v Praze poprvé objevila skromná cedulka, že vedle Ouhelů a Rittsteinů tu visí i pár Tvrdohlavých. Nicméně Diviš si mne získal i svým novým Folklórem. Naproti tomu emailově vyhlížející obrazy Petra Nikla vyvolávají dojem sladce odpudivý.

Od Jiřího Davida je tu z roku 1985 Babylonská věž. Bože, jak ta se mikdysi líbila! A dnes se za to stydím. Zbytek "artefaktů" (od kreseb až po rytiny do chleba) ho představuje jako famózního eklektika. Od všeho něco, především však Sigmar Polke (Deutschland, Deutschland über alles), ale za inspirační vděk zřejmě posloužil i zesnulý Jean Tinguely (monstrózní objekt u vchodu). Nenašel jsem Davidovu věc, kterou bych dnes mohl s klidem v srdci ocenit. Naproti tomu k Františku Skálovi jsem se choval přehnaně kriticky, a on je z celé výstavy prakticky nejlepší. Ten by ustál i nápor nejagilnější části současné generace typu Jiřího Černického nebo Veroniky Bromové. A navíc - cyklus Společnost by Skálovi mohl závidět i Jiří Trnka, což je pro mne v českém umění superveličina. Velké fotografie, kde cvičí s nějakou zbraní, tu sice nemusely být (tak trochu Arnulf Rainer, ne?), ale jinak si odnáším ten nejlepší dojem.

Hodně skeptický jsem byl kdysi i k Čestmíru Suškovi, což trvá, i když ve Valdštejnské jízdárně nepůsobí špatně, ačkoliv jde spíše o dekorace, Stefan Milkov trochu moc vsadil na osvědčené práce. Že by ustrnul? Zklamáním je Michal Gabriel, kterého jsem považoval za nejlepšího sochaře skupiny. Asi to už není pravda. Sklo Zdeňka Lhotského představuje jen řemeslný standard.

Skromně v pozadí tentokrát zůstal manažer Václav Marhoul, člověk ohromných schopností, který by od hodiny mohl řídit i mimozemské UFO. V podstatě udělal slávu skupiny, takže se o ní dnes studenti učí i ve škole a samozřejmě si ji (chudáci) pletou s Tvrdošíjnými. Vytkl bych mu jen tiskové materiály k výstavě. Co tam je občas napsáno, mi připadá jako nové pověsti české o třetím uměleckém odboji (vždyť ještě v září 1989 pořádala obrovskou výstavu Tvrdohlavých v centru Prahy umělecká agentura Socialistického svazu mládeže, která k ní vydala i katalog!. Výstava potrvá do 23. července.