Z vernisážníku Patrika Šimona

Ve Valdštejnské jízdárně probíhá výstava Tvrdohlaví 1999. Jde o nepřehlédnutelný, avšak nikoli pouze memoárový projekt kdysi polooficiálně uznávané výtvarné skupiny, která vznikla 3. června 1987 ve Slovanské kavárně Obecního domu. U jednoho stolu se tehdy sešlo několik mladých, ambiciózních umělců, aby bez nějakého výrazného programu oponovali oficiální politice Svazu československých výtvarných umělců. Neměli svůj program, ale ovládala je zvláštní touha nepatřit ani mezi ztracence, ani mezi zaprodance. Dnes se můžeme zamýšlet, do jaké míry byli odvážní, jak riskovali, neboť se přece jen na konci 80. let vyvzdorovali výstavní možnosti, ačkoli na okraji, zcela symbolicky v periferním prostředí, kam paradoxně přilákali velikou pozornost.

Po jedenácti letech působí jména Jiřího Davida, Stanislava Diviše, Zdeňka Lhotského, Stefana Milkova, Petra Nikla, Jaroslava Róny, Františka Skály a Čestmíra Sušky jako defilé těch, co nezapadli, ba naopak zvítězili nad oním nenáviděným průměrem a šedí.

Ve zvolené koncepci výstavy, nevím, zdali je dílem umělců samotných anebo jejich manažera Václava Marhoula, došlo ke šťastné konfrontaci předešlých tvůrčích období s díly zcela posledního data. Čas se ukazuje v ironickém posunu. Víme, že v roce 1989 obdržel Václav Havel jako dar od Tvrdohlavých společné dílo Korunovační klenoty. Jsou to hygienické potřeby pro ranní toaletu. Velký zubní kartáček s nahou žlutou dívkou místo pasty a zlatý kelímek na výplach úst jako symbol královské koruny. Tyto plechové atributy na sametovém polštářku působí lehce groteskně. Těžko říci, jak působí portrét "Prezidentovy ženy" z roku 1999 od Jiřího Davida. Není sentimentální a snad ani groteskní. Působí jako impresionistický obraz, k němuž se musíme přiřadit sympatie sami. Počítá s naší vlastní náladou, a přesto je skvěle namalovaný. David vůbec ve svých dílech, která na výstavě v jízdárně velmi převládají, ukazuje to nejlepší. Jeho instalace pro letiště je sice banální, ale obrazy (např. Markéta, 1998) mají v sobě magii a přitahují zvláštním smyslem pro ironii a humor. Také jeho dílo "Třpytivé ryby" má v sobě cosi surreálného. Vůbec instalace celé výstavy připomíná bazar moderního umění prvorepublikové avantgardy nebo nějaký duchampovský stroj důmyslných a rafinovaných věcí vzbuzujících hrůzu i obdiv.

Je nepochybné, že na výstavě vidíme silné autory, byť Jaroslav Róna nevybíral svá plátna zřejmě nejšťastněji - s výjimkou velkého Portrétu působí obrazy menších rozměrů jen jako paběrkování. Z jeho "tvrdohlavého" období jsou známa lepší díla. Ve zcela jiné - a řekl bych, že v mnohem přijatelnější podobě - se ukazuje Róna jako sochař. Plastiky - včetně Staré ryby a symbolické klečící postavy tížené rozměrnou lebkou - jsou pozoruhodné: jako by oscilovaly mezi giacomettiovskou vratkostí a calderovskou stabilitou. A navíc je Róna schopen zajímavých proměn (viz např. Tvor II). Rónovy bronzy jsou na první pohled nezaměnitelné podobně, jako jsou nezaměnitelné dřevěné plastiky Stefana Milkova.

Tvrdohlaví jako by pokračovali v obtížném dialogu s minulostí českého umění. Jejich přesvědčivost je v originalitě zcela zbavené pofidérních a banálních schválností. Zůstaneme-li ještě na okamžik u plastik, je zvláštní nová tvarová dimenze, kterou můžeme pozorovat v Gabrielových táhlých dřevěných plastikách. Podobným naddimenzovaným pásovým sdělením nám předkládá svůj výklad světa v poněkud technicistní podobě také Jiří David ve svém díle hned v úvodu expozice. U Františka Skály, pokračovatele váchalovských tajemných morbidit a pohádkových světů, dominuje syrově dřevěné divadlo a figury. Malířství Stanislava Diviše v pestrých barevných plátnech má zase jakýsi starozákonní biblický nádech - v 80. letech to byla "Loď vegetace", dnes je to "Nová kabala". Znaky a jejich skryté významy se nám prozrazují v transparentní syté barvě. Divišova poloha začátku 90. let citlivě reaguje na Preissigův secesní svět stromů a rostlin. Méně výrazní jsou Čestmír Suška a Zdeněk Lhotský, který se na výstavě prezentuje svými tavenými skleněnými plastikami - Mísami, jejichž křehkost vyznívá teprve ve světle, jež dopadá z Valdštejnské zahrady na parapety Jízdárny, kde jsou jeho skromné práce takřka přehlédnutelné. Také Petr Nikl osciluje mezi polohou čisté malby a plastického tvarosloví. Jeho "Vyhlídkové letecké zařízení Flip", dokonce s akustickými prvky, je "výkladem" stroje, který má svou starou duši - je to zničený a unavený mechanismus, vlastně skelet klavíru: krásné barokní divadlo, jako by jej nedělal ani Nikl, kterého známe spíš z variací na renesanční obrazy.

Tvrdohlaví 1999 si rozhodně k nemnoha společným výstavám mohou přičíst po 11ti letech důkazy o tom, že se stali historickou skutečností. Jejich program se týkal svobody a touhy předložit na světlo české zpuchřelé scény odvážnou a originální výpověď. Přitom jejich umění není pouhou minulostí - právě probíhající výstava ukazuje, že lze z konce devadesátých let vydobýt poselství a pokoušet se o další uměleckou originalitu.