Stanislav Diviš

1953
- narozen 30. listopadu v Kutné Hoře -„Táta přišel z Oseka u Duchcova, kde měl rodiče a kde jsme od mých tří let tři roky bydleli. Můj otec tam dělal elektrikáře na šachtě. Maminka byla z Kobylnice, to je malá vesnička blízko Kutné Hory, tam jsem u babičky trávil téměř celé dětství. Maminka byla úřednice a s tátou se poznali na náborové stavbě ve Chvaleticích. Tehdy byly všude folklorní soubory a oni do jednoho taky chodili, zpívalo se tam, tancovalo...vždycky říkám, že v nich vznikla celá naše generace, od východního Slovenska až po ty Chvaletice."

1960 - 1969
- chodí do Základní devítileté školy v Telčicích
-„Devítiletku jsem absolvoval bez výraznějších výkyvů. Ale je kuriozitou, že jsem měl z výtvarky trojku, protože jsem delal voloviny, jako každej puberťák. Když se mělo kreslit zátiší, tak jsem místo toho, protože byl tehdy populární Kantůrek, dělal takový ty komiksový figurky, a za to jsem dostával špatný známky. Ke konci školy mě spíš zajímal sport, hrál jsem volejbal."

1969 - 1972
- nástup do učení, obor provozní elektro-montér
- „V deváté třídě jsem vůbec nevěděl, co mám delat. Žil jsem na hornickým sídišti, všechno kolem mi připadalo vykořeněný, spousta chlapů pilo, bylo to tvrdý sociální prostředí. Pokusil jsem se dostat na železniční průmyslovku v České Třebové, ale dřív než přišly výsledky příjímaček, donesl otec přihlášku do učňáku, položil ji přede mě a řekl: „Budeš elektrikář. Tady to podepiš.'" Takže učení. Byly z toho pomluvy, říkalo se, že jsem se dostal na protekční obor. Učňák jsem dokončil a šel jsem na strední školu do Kutné Hory." Bylo to východisko z nouze a nejsnazší cesta k maturitě.
Stanislav Diviš již během učení zkouší kreslit a malovat a po maturitě chce uskutečnit svůj sen: studovat malbu. „Chodil jsem do městské knihovny, tam jsem si vybíral knihy, většinou to byly sci-fi. Jednou jsem v přední místnosti čekal na knihovnici (tam byly samý vážný knihy, taky o umění) a vytáhl jsem si ze spodní police náhodně jednu velkou, byl to Kupka. Na první pohled mě uhranul. Tak jsem si ji půjčil, ještě s těma sci-fi blbostma, a doma jsem tu knihu přečetl. Byla to první kniha o umění, kterou jsem kdy četl a zároveň to byl rozhodující moment, protože jsem se tehdy rozhodl, že budu malířem."

1972 - 1975
- studium na střední škole v Kutné Hoře ukončené maturitou - ,Jak se s odstupem času ukazuje, bylo to nejzásadnější období mýho mládí. Chodili jsme za školu, nebo jen tak zůstávali doma na privátě. Popíjeli jsme s kamarádem, který se mnou bydlel a jmenoval se Pepík Březina, francovku a kouřili levný doutníky, chodili do konzumu na točený pivko za 1,50 Kčs, četli spoustu knížek, malovali a skákali po postelích v rytmu rock'n'rollu, večer zpívali v hospode s harmonikářem starý odrhovačky a snili o holkách. Bylo to období nabitý ideálama." 1975 - 1982
- vystřídá celou řadu zaměstnání (dělník v cihelně, sběrač jahod v NDR, dělník v docích (vykládá obilí ve Stralsundu, elektrikář ve vojenském opravářském závodě, kreslič na vykopávkách, průvodce v muzeu, dělník v rámařství, závozník v pivovaru, operátor na počítači, technik na výstupní kontrole, technik u stavebního bytového družstva, výtvarník na OKS, závozník u fekálního vozu) a celých sedm let se snaží dostat na vysokou uměleckou školu
- Moje anabáze s přijimačkama byla ovlivněná tím, že jako autodidakt jsem neměl moc informací o tom, jak to na uměleckých školách chodí a tak jsem delal každej rok příjimačky někam jinam, jednou na Akademii a podruhý na VŠUP. Teprve poslední dva roky to bylo na jeden obor a to restaurování, a ty jsem udělal."

1982
- začátek studia na Akademii výtvarných umění v Praze
- „První dva roky byia přípravka a v druhým ročníku bylo možný přestoupit, měl jsem se při rozřazování zapsat do malířskýho ateliéru, ale já nechtěl komplikovat situaci, měl jsem rodinu, všichni na mě tlačili a říkali, to je aspoň řemeslo, nebuď blázen, budeš mít jistý výdělek. Tehdy tam byl Ondráček, a ten podporoval lidi, který chtěli dělat volnou tvorbu, jenže se rozdělil ročník, Ondráčka vyměnili Toronem a to byl můj konec".

1983
- uskuteční první neúspěšný pokus zorganizovat nezávislou výstavu, Diviš působí jako spiritus agens Akademíe, vedle výstav organizuje i první mikulášskou merendu a na půdě Akademie se tak seznamují výtvarníci, hudebníci i divadelníci „alternativní scény". Moje kapela Krásné nové stroje už fungovala a mně se ji podařilo nacpat na mikulášský a fialkový merendy, kde hrával Žentour, Garáž, Precedens a jiný kapely. Při prvním ročníku došlo k organizačním zádrhelům, nebyla hudba a tak se jenom bubnovalo na všechno, co bylo po ruce, zpívalo se a freneticky tančilo, nakonec to bylo fascinující. Druhý rok už to bylo se vším všudy, udělala se obrovská vyzdoba, na který delaly celý ateliéry, objevil se tam velkej objekt v podobe hamburgeru, myslím, že ho dělal Humhal ještě s někým, já udělal třímetrovýho růžovyho bulteriéra a další lidi vyrobili spoustu objektů a grafik. Sešli se tam studenti snad ze všech uměleckých škol."

1984
- společně s jiřím Davidem organizuje první Konfrontace
- „Začal školní rok a my jsme na podzim zorganizovali první Konfrontace. Skandál z toho tehdy nebyl, akorát byl problém sehnat dvacet lidí na výstavu, protože po první zkušenosti se většina lidí dekovala, nicméně se nakonec sešlo 22-23 lidí, takže to nebylo špatný. Kromě spolužáků z Akademie 0ta Placht, Honza Antoš, Pepa Pluhař, Jirka Kornatovský, Jirka David, já, Mainer, Bačkovský, Vaněček, Císařovský, Humhal, Kotrba, Plieštik, Střížek, tam byli i umprumáci (Beneš, Trubáček, Cihlář). Už si nepamatuju všechny, co vystavovali."

1985
- na podzim je Stanislav Diviš donucen skončit studia na Akademii -„Oficiálně mě nevyhodili, ale udělali to velice fikaně, Toroň mně nedal známku z ateliéru a napsal mi, že doporučuje přestup na malbu, pak mně dokonce napsal doporucení k přestupu na VŠUP, protože já se ucházel, jak mi řekli, o historicky první přestup z Akademie na VŠUP. Šel jsem tam, za Fojtíkem, a on mi řekl, že mě vezme, když to schválí rektoři. Axman mi podepsal papíry a tak to bylo na Mikulovi, to byl rektor na VŠUP. Mikula byl spolužák Toroně, a tomu došlo, že mi to podepsal, a tak za Mikulou běžel a pomluvil mě. Mikula se pak vřítil do skoly, zavolal si Fojtíka, seřval ho, koho to tam chce vzít, a Fojtík, stará mrcha, hned: Já nikomu nic neslíbil... 0 tom jsem v tu chvíli nevěděl a když jsem přišel do Moderní galerie, tak tam dole všichni seděli, včetnš Axmana, a lemtali vodku, celá výtvarná rada, a já přišel za Opltem, šéfem katedry malby, a říkám mu: pane profesore, chtěl jsem s vámi mluvit o tom přestupu. On řekl: počkejte, uběhlo dvacet minut, oni dál lemtali vodku a nic se nedělo. Tak mu znovu povídám o VŠUP a o Fojtíkovi, že by to neměl být takový problém. A tak Oplt vstal, šel do vrátnice, nechal si zavolat Fojtíka a říká: Quido, ty jsi Divišovi něco slíbil, že ho vezmeš? A Quido na to: Ne, já jsem mu nic neslíbil. A Oplt: Výborně, Quido, to jsem chtěl slyšet. Položil telefon, otočil se ke mně a říká: Vy lžete, nic vdm neslíbil!. A šel, já za ním, on se vracel ke svým, sedl si, otočil se k přítomným, nalil si stakan vodky a řekl: Lže, a kopnul to do sebe. A už se se mnou nikdo na škole nebavil." Typický příklad úřadující komunistické moci, pro Diviše tehdy zážitek existenční a osudový. Já pracoval už během studia, protože jsem měl rodinu a potřeboval jsem si přivydělat. A tak jsme s Jirkou Davidem a několika dalšími nosili uhlí v Kinskýho paláci a když jsem sehnal u Pražskýho stavebního podniku noční hlídání, hlídali jsme zámek Tróju. Péťa Nikl dokonce ze studu přestal chodit hlídat, protože mu bylo blbý, že když tam přespí, dostává peníze. V době před vyhozením jsme hlídali hlubočepskou truhlárnu, takže já jsem tam zůstal a dělal hlídače dál. Od Martina Maiera jsem pronajmul ateliér na Valdštejnským náměstí a dělal jsem to tak, že jsem v noci přespal v truhlárně a přes den maloval v ateliéru."

1987
- první samostatná výstava, Galerie Blatiny, Praha
- „Nejhezčí vzpomínky mám na svoji první výstavu. Vystavil jsem tam Dvanáct apoštolů, Golgotu, Nesení kříže, prostě celej cyklus s mřížovým rastrem. Mělo to význam, protože se moje obrazy rychle dostaly do podvědomí."
- v červnu založení skupiny Tvrdohlaví v Slováckém salonku Obecního domu v Praze
- v prosinci se účastní první výstavy Tvrdohlavých v Lidovém domě v Praze-Vysočanech

1988
- účast na výstavě Graz 88 v Rakousku -„Pro mě vůbec nejdůležitejší zahraniční výstava. Byl jsem zařazen na světovou výstavu, kterou dělal P. Pakesch. Z východního bloku jsem tam byl já, jeden Polák a dva Rusové. A jinak tam byli dnes hodně známí lidi jako Němec Herold a Američan Mike Kelly, s kterým jsem byl v jedný místnosti, Liz Larner, Jenifer Bolland, Heimo Zolbernik, Zvězdočotov, Vinogradov a další. Byla to tehdy aktuální výstava a mně hodně a na řadu let pomohla."

1989
- účast na druhé výstavě Tvrdohlavých, v ÚLUV Praha
- „Bylo to ohromující, jak obrovskej zájem lidí ta výstava vyvolala. Na vernisáži jich přišlo tolik, že se do ÚHJVu už nevešli a narvaný byli vestibuly a pasáž . Pro lidi, který se nevešli, byl v pasáži artistickej program, kterej jim vyplňoval čekání a dole při vernisáži zatím silák trhal telefonní seznam. Myslím, že to byla super akce."
- účast na výstavě České umění dnes v německém Esslingenu
- Jedna z prvních aktuálních přehlídek současného českého umění v zahraničí. „Tehdy byl ještě o to zájem", říká Diviš.

1990
- maluje cyklus obrazů s názvem Spartakiáda - Spartakiáda je vlastně pokračováním předchozích cyklů (Hustota hmoty, Subtraktivní tvoření barev, Řešení hlavolamu), originálního „abstraktního seriálu" obrazů, které začal dělat před dvěma lety programově pod názvem VĚDECKÝ REALISMUS. „Stanislav Diviš je nejsilnější v „abstraktních" obrazech. Konečně abstraktní gesto také ruší a dekonstruuje reálné prvky, které používá v některých obrazových cyklech. Východiskem je mu vždy nějaký vizuální systém, ať už jde o ideogramy a tabulky ve vědeckých učebnicích nebo o instruktáž v praktické příručce nebo o hddanky k procvičení naší představivosti. Diviš je zruší tím, že jich použije jako součásti jiného, širšího systému," (Jana Ševčíková, Jiří Ševčík: VĚDECKÝ REALISMUS).

1991
- účast na třetí výstavě skupiny Tvrdohlaví v Městské knihovně NG v Praze, vystavuje obrazy z cyklu Malé azyly
- „Nejhorší bylo stěhování velikých dřevěných soch Míši Gabriela po schodech knihovny. Tehdy jsem si říkal, že je to nenormální, dělat čím dál větší" sochy a ničit tak zdraví nás ostatních. A protože s tím nepřestal a nikdo už mu je nechtěl pomáhat tahat, dohodli jsme se po výstave na zrušení skupiny."

1992 - 1995
- účastní se celé řady výstav doma i v zahraničí (Špálova galerie, MXM, Mánes, Linz, Graz, Vídeň, Frankfurt n. M. a dalších

1996 - 1997
- je zaměstnán na pražské Akademii jako pedagog - „Jirka David tam měl tehdy Vláďu Skrepia, ten ale dostal vlastní ateliér a tak Jirka hledal někoho na jeho místo. Nabídnul mi to s tím, že ve struktuře školy budu asistentem, ale co se týče ateliéru a rozhodování, tak budu mít rovný práva s ním, a to se mi zamlouvalo, tak jsem to vzal. Smlouva byla na dva roky. Druhej rok, když se škola restaurovala a nás dali do Tábora, nastaly problémy, nikdo tam nechtěl jezdít a já se ke konci školního roku rozhodl smlouvu neprodlužovat. Rád vzpomínám na plenér, kterej jsem sehnal a zaplatila ho Škodovka z Mladé Boleslavi. Sjeli se tam lidi z našeho ateliéru a jejich známí. Byl tam Novotný, Černický, Matoušek, Pastrňák, Špaňhel, Kabzan, Hanák, Adamec... Byla to neuvěřitelná banda, ale všechno tam probíhalo v pohodě. Myslím, že na čtrnáct dní na zámku Hrubá Skála budou vzpomínat všichni."
- stěhuje se do malé vesničky Vidice poblíž Kutné Hory, kde se natrvalo usazuje. „V zimě je to dřina, musíme shánět dříví a lámat ho, ale je to na druhou stranu dobrá fyzička. A v létě je to paráda, máme otevřený dveře na dvůr a ráno snídáme venku na zápraží, musím se přiznat, že bych to už neměnil."